Jak jsme se adaptovali na novou střední školu
zážitky prváků Waldorfského lycea v Praze
Naše nová třída prváků se sešla na adaptačním kurzu v Třebušíně, kde je čekalo množství seznamovacích her, žonglování a jiné pohybové aktivity, první krůčky eurytmické, hrátky s jazykem, výtvarná tvorba, výstup na vrchol Kalich, večerní rozloučení se sluncem a ranní vítání slunce, vaření, práce na zahradě, společné muzicírování a povídání u ohně a také spousta vlastních zážitků, o čemž vypovídá koláž z jejich vypravování a tvorby.
V rámci hrátek s jazykem se studenti věnovali hraní se slovy, které vycházelo z literárních ukázek. Hrátky s jazykem byly zaměřené na rychlou akci, vtip a nápady. Zde je variace na Jana Skácela:
„Jednou mi v noci spadla hvězda do dlaní.
Chtěl jsem ji vrátit zpět, ale vyhasla.
Ráno vrána zakrákala a došlo mi, že se mi to zdálo.
Přitom mi zůstalo trochu světla na ruce.“
Básničky utvořené ze zadaných slov:
POKLADNICE
Za výlohou jsou blond vlásky
Pozorují ruce lásky
Otvírají pokladnici
Tu ulepenou krabici
Za výlohou kornout žužu
Natahuje ručky, ptá se můžu?
Žužu kornouty obsahují
Auta, vláčky a boty.
***
Ostatní vidí jen ulepenou krabici
ale já, já v ní vidím svou pokladnici.
Schovávám v ní boty v barvě žužu,
To je sen všech správných mužů.
Srdce mi z nich praská,
Je to moje láska.
„Náš adaptační kurz se odehrával ve vesnici Třebušín. Byli jsme ubytováni na místním zámku. Ve spodní části byla kuchyň, jídelna a sály. Když jste chtěli jít do pokojů, museli jste vyjít dlouhé schody. To pro mě nebyla úplně procházka růžovým sadem. Hlavně po hodině eurytmie, kde jsme asi 5 minut jen skákali na polštářích chodidel a snažili se dopadat naráz a naprosto potichu. Moje lýtka v tu chvíli byla naprosto nepoužitelná. Pokoje měly krásné staré tapety a vysoké stropy. Moje oblíbené místo bylo asi v jídelně. Bavilo mě zkoumat tlusté zdi a podobně.“
„Sedávali jsme jako třída v horním patře v hale. Někteří seděli u piana a hráli, jiní u konferenčního stolku mastili karty. Byli mezi námi tací, co nedělali nic a jen si tak užívali přítomnosti celé třídy. Pár z nás i tančilo na tóny piana. Ať už se hrály karty, tančilo se nebo se jen tlachalo o blbostech, byli jsme spolu.“
„Další věc, která mě velmi bavila bylo zpívání u ohně, zpívali jsme známé písničky. Na ohni jsme opékali špekáčky, hermelíny a chleby. Mňam. V tom momentu jsem si uvědomila, jak dobře a vítaně se mezi tímto kolektivem cítím.“
„Táborák v zámecké zahradě. Takový nikdo z nás ještě nezažil. Vzduchem se line ten typický pach kouře, někdo sedí na lavičce, někdo na pařezu a pár lidí jen tak dřepí. Smějeme se, zpíváme a dojímáme nad tím, že tohle všechno co nevidět skončí. Jak je vůbec možné znát někoho takovou chvíli a zároveň tak dlouho? Možná je to jen kouzlo okamžiku, pokud ale ano, je to rozhodně jedno z nejhezčích kouzel v mém životě.“
„Hodiny akrobacie byly živé a zábavné, protahování probíhalo pestrou efektivní formou. Hráli jsme si na různá zvířátka a s tou podobou se pohybovali po zahradě. Po protažení nastala samotná akrobacie. Každý z nás si vyzkoušel, jaké to je o kousek se přiblížit k oblakům a každý z nás si vyzkoušel, jaké to je se dlaněmi dotýkat vlhké půdy a cítit její vůni. Myslím, že nám to šlo bravurně.“
„Ve svém životě mám velmi rád spontánní dění, které napovídá, že jsou si lidé blízcí a navzájem napojeni. Na našem adapťáku po pouhých třech dnech se odehrálo několik takových situací. Jednou z nich bylo koupání na Machčáku. Při hraní karet jsme vymýšleli tresty za prohru, což se stalo osudným spolužačce Róze, ale nakonec se z toho stal koupací výlet.“
„ Z adaptačního kurzu si odnáším vzpomínku na výšlap na Kalich, nejen z toho důvodu, že tam byl dechberoucí výhled při západu slunce, ale i díky tomu, že mám pocit, že nás to spojilo.“
„Když jsme vyšli nahoru, výhled byl opravdu impozantní. Nádherný západ slunce pomalu stékal z oblohy. A my jsme se fotili a také jsme si udělali první společnou třídní fotku. Jamal šel cestu s námi nahoru. Kdo že je Jamal? Náš nový třídní maskot.“
„Někdo na zámku ve skříňce našel plyšovou šílenou kouli, kterou jsme postupem času pojmenovali Jamal. Zeptali jsme se paní správcové, jestli si ho můžeme vzít. Řekla že ano, ale nejdřív jsme jí museli povléct postele ve dvou pokojích.“
„Vyrazili jsme před šestou hodinou ranní. Bála jsme se, že to nestihneme, slunce mělo vycházet za necelou půl hodinu a cestu na Kalich jsem si pamatovala jako dlouhou a úmornou. Oproti mému očekávání jsme postupovali rychle a moje nohy, bolavé ještě z předchozích sportů, dostávaly zabrat. Po asi dvaceti minutách v podstatě bez dechu jsme vyšli na vrchol a jen vyčkávali. Mraky už byly oranžové, ale slunce si dávalo načas. V ten moment jsme se cítila, že jsme na správném místě a se správnými lidmi. To, že si většina třídy dokázala říct. Že vstane o dvě hodiny dřív, obětuje svůj spánek a vyškrábe se na prudký kopec, aby viděla východ slunce, mě jistým způsobem dojalo, nebo nějak nadchlo. Seděla jsme s ostatními, skoro v úplném tichu a čekali jsme, až se slunce objeví nad obzorem.“
„Nejlepší vzpomínku na adapťák pro mě asi nebylo žádné místo nebo okamžik, ale byl to pocit. Pocit volnosti a v kolektivu, který jsem tou dobou znal pár dní, ale jako by to bylo pár let. Ten fakt, že jsem mohl jít za kýmkoli a bavit se s ním o čemkoli, to že se nemusím bát ani stydět říct něco nahlas, že nemusím přemýšlet, jak se chovat v určitých situacích, myslím, že všichni jsme tam mohli být sami sebou, a tak jsme se všichni mohli poznat.“
Jitka Ferencová a studenti 1. ročníku
