Fotogalerie z akcí
Adaptační kurz 2026
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováTak jako každý rok se prváci vydávají na svou pouť, tak i my jsme následovali jejich příkladu a hned zčerstva jsme prvního zářijového dne absolvovali náš první společný výjezd.
A protože Dobrá Voda u Hartmanic – stanoviště našeho výjezdu – se nachází až na západní Šumavě, nasedli jsme na vlak a po čtyřhodinové jízdě jsme se za pomoci ještě dvou autobusů dostali lesní cestou až k Domu sv. Vintíře, jež se po čtyři dny stal naším domovem.
Osada sama, čítající jen něco málo domků, je spolu s kostelem zasvěceným sv. Vintíři obklopena vzrostlými klatovskými lesy, kde jsme také trávili svůj čas. Více jsme se však zdržovali na zahradě kolem našeho bydliště, neboť jsme v plné šíři využívali vstřícnosti pana správce, jenž nám ve všem poskytoval naprostou volnost a svobodu. Naši skvělí pedagogové totiž naplánovali velmi pestrý a zajímavý program, ve kterém jsme se zábavnou formou navzájem více poznávali a zvykali si. V blocích s panem učitelem Šťastným jsme se cvičili v žonglování a akrobacii, jež nás učily důvěře a spolupráci, oproti tomu s paní učitelkou Forbakovou jsme se při osvojování základů v eurytmii soustředili více na vnitřní klid a souhru nejen vlastního nitra, ale hlavně i souhru s ostatními.
Měli jsme prostě stále co dělat, stejně jako náš kuchař Kryštof, který se mezitím v kuchyni zdařile oháněl vařečkou, k jejíž rychlé kmitavosti jsme přispívali i my, jakožto pomocná síla. A tak není divu, že se stůl vždy prohýbal pod množstvím hojnosti pokrmů.
Po večeři si otěže třídy převzala naše třídní, paní učitelka Kapsová. Tehdy jsme se vždy nashromáždili v jídelně a v rámci každého večerního bloku se snažili fungovat jako celek, jako celek se na něčem dohodnout a zároveň i pracovat. Dílem vzniklým z naší snaživé urputnosti se stala právě mandala s ohnivě žlutým středem a dvaatřiceti dílky, kde každý z nich reprezentuje jednoho z nás. Poslední večer našeho pobytu nám však zpřetrhal plány liják dosti nezkrotného charakteru, a proto jsme raději zůstali na terase a místo táboráku nám stejně dobře posloužila trouba. V dobré náladě jsme se pak pustili do bujarého hromadného zpěvu a bavili se až do pozdních hodin večera.
Poslední den v pátek jsme už nevykazovali známky takového elánu jako předchozí noci. Napomohl k tomu ještě nečekaný zmatek ohledně Kryštofova odjezdu, jenž zapříčinil nejen přeskupení celkového časového plánu, ale i přeskupení věcí připravených na cestu do Prahy autem. A tak se stalo, že v tom všem shonu z náhlého balení odjel spolu s Kryštofem a paní Forbakovou v autě omylem i mobil paní Kapsové.
Tato menší katastrofa nás zasáhla v plné šíři, záhy se ji ale podařilo úspěšně vyřešit a poté už jsme mohli vyrazit na třináctikilometrový pochod směr Sušice.
Po několikahodinovém šlapání jsme konečně dorazili na náměstí v Sušici, kde jsme si v jedné pizzerii vyzvedli svou značně velkou objednávku. – Ale jen vyzvedli. Poté jsme zaujali mnohem symboličtější místo pro unavené poutníky, a sice klášter kapucínů. Přišel nám otevřít velmi přívětivý řádový bratr Petr, který nám, unaveným a hladovým, nabídl přístřeší. Pojedl s námi, popil a provedl nás celým areálem kláštera i kostela s doprovodem osobního, velmi zajímavého výkladu.
A tak jsme se v pozdním odpoledni, odpočatí a v dobrém rozpoložení, vydali na autobusovou zastávku. Mysleli jsme, že se už, po tom všem, nemůže nic stát.
To jsme si ale skutečně jenom mysleli. Uplynulo pět minut… pak deset… patnáct… dvacet… a autobus stále nikde. Učitelé však neztráceli klidnou hlavu a my zase svou bezstarostnost a po notné chvíli čekání pro nás nakonec přeci jen nějaký ten dvoupatrový autobus přijel.
Dá se tedy říct, že o krušné chvíle, jimiž si od začátku až do konce procházeli někteří jedinci i učitelé, zde nebyla nouze. Na druhou stranu bylo ale velmi zajímavé pozorovat, jak si pedagogický sbor při těchto dosti svízelných situacích poradí. Musím však říct, že tento nekompromisní test jejich trpělivosti zvládli parádně.
Ujišťuji Vás ale, že i přes nějaké ty nesrovnalosti se adapťák nesl v dokonale pozitivním duchu a troufám si tvrdit, že i díky nim na něj budeme ještě dlouho s úsměvem na tváři vzpomínat.
Anna Suchopárková
Eurytmické představení, Vzlet 17.4.2026
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováCitujeme z letáčku k eurytmickému představení, které proběhlo 17.4.2026 ve vršovickém divadle Vzlet:
Eurytmie patří na waldorfských školách k pevným součástem vzdělávacího plánu. Jedna z jejích středoškolských podob je umělecká práce – pohybové ztvárnění textů a hudebních skladeb jak ve skupině, tak sólově. Studenti a studentky druhého, třetího a čtvrtého ročníku pražského Waldorfského lycea vám dnes přinesou ukázky této své práce z hodin eurytmie. Skupina absolventů Waldorfského lycea představí eurytmii k symfonické básni Vltava, na které pracovala projektovou formou od září 2025.
Každý ročník měl letos v eurytmii svůj specifický proces. Těžiště práce ve 2. ročníku spočívalo v nácviku skupinových choreografií. V průběhu prvního pololetí jsme hledali skladby a texty vhodné pro eurytmické ztvárnění. Výběr padl na temperamentní hudební skladbu plnou kontrastů od Ludwiga van Beethovena – 1. větu sonáty Appassionata. Díky své náročnosti a délce nám přinesla mnoho výzev, jejich zdolávání nás však bavilo a naplňovalo, protože ta hudba je prostě…úžasně rozpohybovaná, napínavá a intenzivní! Text pro skupinovou práci Na čem v životě záleží napsal Ondřej Šmíd z druhého ročníku a vtipným literárním počinem s názvem Variace na Wolframa z Eschenbachu přispěl pro druhou skupinu třídní učitel Filip Vosáhlo. Druháci se v květnu vydají na cestu do Německa, kde budou svůj program
prezentovat v rámci návštěvy Waldorfské školy v Heidelbergu a festivalu Forum Eurythmie veWitten-Annen. Tam budou mít možnost zažít desítky vystoupení dalších waldorfských žáků, studentů eurytmie a eurytmických skupin!
Studenti a studentky 3. ročníku v tomto školním roce pracovali na ztvárnění lyrické hudební skladby od Leoše Janáčka Frýdecká Panna Maria. Potkali se s výzvou tvorby vlastních eurytmických forem a samostatné práce.
Ve 4. ročníku pak byla eurytmie už jenom jako maturitní nebo volitelný předmět pro skutečné nadšence. Do práce na hudební skladbě Passepied od C. Debussyho se pustila skupinka žáků, kteří se eurytmie v posledním, maturitním ročníku ještě nehodlali vzdát. Sedm z nich se rozhodlo z eurytmie také maturovat. Ti se kromě eurytmické práce na této skladbě věnovali taktéž nácviku sól, které jsou rovněž součástí dnešního vystoupení. Ozvláštněním letošního programu je vystoupení skupiny absolventů WL, kteří se v tomto školním roce zapojili do projektu „Vltava“. Choreografii nám přinesla Ingrid Everwijn ze
švýcarské eurytmické školy Eurythmeum CH, která s námi pracovala také ve dvou intenzivních týdenních blocích. Krom toho jsme se jako skupina jednou týdně potkávali k pravidelné společné práci. Součástí procesu byly také hodiny antroposofie s dobrovolnou účastí, které vedl Ondřej Ševčík. Jsme moc rádi, že nás dnes doprovodí mladý symfonický orchestr studentů hudby pod vedením Matyáše Vonze, rovněž absolventa WL.
Děkujeme, že jste dnes přišli, a přejeme vám krásný, eurytmicky rozpohybovaný zážitek!
Poděkování:
za finanční podporu projektu Vltava moc děkujeme nadacím a spolkům:
AG Software, Mahle, Asociace WŠ, Akademie waldorfské pedagogiky
Za obětavou pomoc s kostýmy pro projekt Vltava a pro druhý ročník a také se žehlením patří velký dík Martině Lichtenbergové.
Také děkujeme rodičům druhého ročníku za pomoc s přípravou vystoupení! Za vedení hodin antroposofie v projektu Vltava děkujeme Ondřeji Ševčíkovi a za pravidelné korepetice Tsiře Jirout a Danielu Bourovi.
Barbora Forbaková
Záznam představení je k dispozici na youtube.
Lyžařský kurz 2026
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováZima v Krkonoších, zaručená romantika nebo boj o přežití?
Když přijedete do Pece pod Sněžkou, můžete se sami sebe ptát, jestli jste necestovali v čase. Krkonošské pohoří má v těchto místech až starobylou a unikátní atmosféru. Lákavé, že? Jako každý rok, s každým centimetrem sněhu po celé republice – a v Krkonoších obzvlášť – se na sjezdovky vydávají stovky lyžařů a snowboardistů. Skiareál v Peci pod Sněžkou není žádnou výjimkou, jak můžeme potvrdit my, žáci prvního a druhého ročníku Waldorfského lycea, kteří se zde ocitli na lyžařském výcviku.
V neděli 1.2. 2026 jsme spolu s nemalou částí učitelského sboru vyrazili do Černého Dolu. Krátce po poledni jsme dorazili na místo. Už jen stačilo vylézt kopec, kde na nás čekala teplá polévka na chatě Mír. Jakmile jsme spatřili před námi se rozkládající hory, ptali jsme se sami sebe, jestli jsme přijeli do Krkonoš nebo do zimní pohádky.
Cestou nahoru jsme se mohli kochat téměř zamrzlou řekou, spoustou sněhu a do nebe sahajícími stromy pokrytými námrazou. I přes krásu přírody nás potěšilo teplo, kterým nás chata zahrnula. V této retro budově jsme byli ubytovaní po celou dobu výjezdu. V den příjezdu nás, krom oné polévky, čekalo ubytování se a zkouška snowboardů, či lyží před chatou, popřípadě kratší procházka.
První den ráno jsme vstávali každý po vlastní ose. Bylo krásné probudit se do zasněžené krajiny. O sníh jsme rozhodně neměli nouzi, už při včerejším stoupání na naši boudu se několik z nás propadlo do sněhu až po kolena. To nám ale vůbec nevadilo. Měli jsme radost jako malé děti a házeli po sobě sněhové koule.
Snídaně probíhala vždy formou švédských stolů. První strávníci si dali míchaná vajíčka, která si stihli „ulovit“. I kdyby ne, stále byly k dispozici rohlíky, šunka, sýry, zelenina, jogurty a ovoce, takže si každý dokázal vybrat.
Po snídani jsme se chystali na svah. Pro spoustu lidí to byl velký den, jelikož šlo o naše úplně první jízdy se snowboardem či lyžemi. Po náročné jízdě a spoustě úspěchů a pádů jsme se unavení vraceli na chatu na oběd. Teplé jídlo přišlo velmi vhod, stejně jako odpolední klid.
VLEKAŘ
To je člověk, který stojí u pomy v uniformě a čeká. Je velmi vstřícný a dává hlasové instrukce potřebným, zatímco samostatnější jedince odměňuje mlčenlivým klidem. Jeho oblíbeným nástrojem je lopata, od které se nehne na pár kroků a nevynechá jedinou příležitost ji použít.
Výuky snowboardu se zúčastnilo patnáct studentů pod vedením Bena Šťastného, z nichž většina měla jen minimální zkušenosti s tímto sportem. Pro mnohé z nich to byly vůbec první zážitky se snowboardem a podobně i pro další z nás s lyžemi a instruktorkou Evou Ondříčková.
SNOWBOARDISTA
Klasický snowboardista je viděn převážně na zemi a je zázrak ho vidět jet dolů z kopce na snowboardu.
Po další tři dny bylo naším dopoledním i odpoledním programem buď lyžování, běžkování, snowboardování, nebo túrování po horách. Někteří pak zůstali v péči ošetřovatelky Jitky Ferencové a odpočívali v chatě. Co se lyžování týče, v husté mlze jsme si procvičili imaginaci a je třeba říct, že to bylo i zábavné. Odhadovat, zda se zrovna řítíme do propasti, stromu nebo školky byla výzva plná adrenalinu. Na lanovkách jsme určitě „nikoho neobtěžovali“ svými muzikálními vkusy. Jeden den se dokonce mlha rozhodla schovat do údolí. Sluníčko se rozveselilo a hned začalo haldy zmrzlého sněhu mile likvidovat.
DÍTĚ NA LYŽIČKÁCH
Červená bundička a modré oteplováky, typický převlek pro ďábla svahu. Lyže má možná kratší než já ruce, ale stejně tak je na tom čas, za který sjede svah od shora dolů.
Studenti, kteří lyžovali nebo snowboardovali pod vedením instruktorky Terezy Zimové, učitelů Tadeáše Dufka a Zdeňka Roma ve skiareálu v Peci pod Sněžkou, měli tu čest okusit krásu pohádkově zasněžené přírody. Sněhu přesto nebylo dostatek na to, aby nemusela být využita sněžná děla. Lidé na sjezdovkách tak mohli v odpoledním čase už pocítit vyšší náročnost v plynulé jízdě. V průběhu dne se totiž vždy ranní urolbovaná sjezdovka proměnila v kombinaci hrud sněhu a ledových ploch zaplněných davem lidí. Byla pak tedy nutná zvýšená ostražitost, ale i to bylo občas nedostačující a srážce s jiným lyžařem jste se tak nevyhnuli.
PADAVKY
To jsou lidé, kteří by s sebou na lyžák měli mít co nejvíce oblečení na převlečení, protože čas strávený v sedě nebo hůř v leže na sjezdovce, se měří v hodinách. Dělí se na dvě skupiny. Padavka začátečník a padavka bez pudu sebezáchovy. První zmíněná skupina se vyznačuje většinou pomalou a velmi opatrnou jízdou proloženou mnoha pády. Padavky bez pudu sebezáchovy se někdy špatně rozlišují od profesionálních lyžařů, protože úroveň kvality jejich jízdy je také velmi vysoká. Padají hlavně proto, že zkoušejí různé triky. Jejich pády však bývají mnohem horší než padavek začátečníků.
Během programů se ustálila také procházková skupina, která prakticky neustále chodila do kopce a pak zase z kopce, a tak si na příští den přinesla lopaty na sjíždění dolů. A že to byl pohled chvilkami opravdu komický! Zatímco pan učitel Filip Vosáhlo svoji lopatu ovládl poměrně mistrně a prakticky neustále tak mizel v dálce, další dvě lopatistky měly občasné problémy s kočírováním svých dopravních prostředků a často kličkovaly z jedné strany cesty na druhou, nebo brzdily o závěj, keř, strom anebo cizí nohy.
TURISTÉ
To jsou lidé, kteří mají rádi výhledy i s útrapnými výstupy do kopců. Je to takový ten typ, co se rád prochází v přírodě a zdraví se svojí typovou skupinou: Ahoj!
Ačkoli malá, rozhodně ne nevýznamná byla skupinka běžkařů, kterou vedla Marie Králová. Čítala kolem 3-4 členů a vydávala se na nejrůznější trasy po okolí. Odměnou jim byly výhledy, o kterých si sjezdaři mohli nechat jen zdát. Veškerý čas, který trávili na lyžích, strávili skutečně lyžováním, a ne čekáním ve frontách na vleku, jenž ve zdejších areálech obzvlášť odpoledne bylo neúnosné.
BĚŽKAŘI
To jsou lidé, co si na nohy přivážou ultra dlouhá prkýnka a do rukou vezmou dlouhá bidla, kterými se odstrkují od země. Jedou v rytmu podobném běhu, ale ne tak úplně. Někdo jen šoupe nohama, ale jiný používá i ruce a rádoby elegantně se sklouzne po sněhu. Po rovince to jde, tam je stopa, ve které se drží hezky v řadě. Ale co když jedou do kopce? No to roztáhnou a vytočí nohy a když jim to náhodou uklouzne, tak skončí na zemi a praští se do kolen o zmrzlou plochu. Když jedou z kopce, jejich mozek někdy přecvakne na jiné dovednosti a stanou se z nich sjezdaři nebo snowboardisti, ale dlouhé běžky jim začnou překážet a jen tak tak dobrzdí nejčastěji pádem na zadek.
Sílu nám každý den dávalo dobré jídlo a volno využívané například k odpočinku, různým stolním hrám, ping-pongu apod. Každý večer jsme se všichni scházeli, abychom si řekli důležité informace, a poté jsme měli čas na tvorbu předtančení.
Celý výjezd byl moc krásný. Ke konci už byl trochu náročný, ale vše jsme skvěle zvládli. Počasí vyšlo tak akorát, že jsme odcházeli z chaty do více a více tající krajiny. Autobusem jsme pak jeli zpět do Prahy. Dále se už každý vydal vlastní cestou, abychom se zase sešli spolu na školním plese.
Článek je složen z příspěvků druháků a aforismů prváků. Sestavila Jitka Ferencová
18. 2. 2026
Divadelní vystoupení 4. ročníku
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováV týdnu od 17. 11. se v divadle U22 v Uhříněvsi uskutečnila tři představení inscenace Někdo to rád horké, kterou v rámci divadelního projektu připravil náš 4. ročník. Ročníkový divadelní projekt probíhá na Waldorfském lyceu v Praze již podeváté a v posledních letech se jej podařilo ustálit jako pevnou součást vzdělávacího plánu pro 4. ročník. Letos poprvé studentky a studenti zvolili práci na adaptaci filmového díla, což kladlo na účastníky projektu nové nároky. Základní inscenační verzi textu připravili Matouš Černý a Lenka Kapsová a vycházela z většiny přímo z filmových situací a dialogů, zčásti byla inspirována muzikálovou verzí a několik dialogů či postav bylo nově připsaných. Během zkouškového procesu následně několik situací a dialogů rozepsali sami účinkující, celkově tak vznikla opravdu autorská adaptace, na jejíž textové podobě se podílelo celkem asi 20 zúčastněných.
Na přípravu a zkoušení bylo v rozvrhu vyhrazených 8 divadelních dvouhodinovek, v rámci kterých byla vybrána hra a navrženo obsazení či základní scénografické a kostýmní řešení inscenace; dva dny vyhrazené na čtenou zkoušku a další přípravy; pětidenní soustředění v jihočeském Strmilově, během kterého vznikla hrubá verze celé inscenace a byla pod vedením Petra Jirouta nazkoušena hudební složka; a následující týdenní zkoušení ve škole, které bylo určené zejména pro zbývající organizaci, výrobu scény, dopracování vybraných výstupů a pro dvě celkové generálky. Vyvrcholením projektu bylo již zmíněné trojí uvedení inscenace (18. a 20. listopadu pro veřejnost a 19. listopadu pro školy) v Divadle U22 v pražské Uhříněvsi. Kdo neměl možnost přijít, může se zatím alespoň pokochat fotografiemi z posledního představení; celkový záznam inscenace bude k dispozici na youtube kanálu školy patrně během ledna.
fotograf: Viktor Kaderka
Ekologické praktikum 2025
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováEkologické praktikum 2. ročníku
6. – 10. 10. 2025
Přišel nový školní rok a tradiční ekologické praktikum je zpět! Tentokrát jsme v pondělí 6. října posbírali nástroje a společně se vydali do nedalekého Milíčovského lesa.
Milíčovský les a jeho soustava rybníků jsou z hlediska biodiverzity velice cennou a dokonce i Evropsky významnou lokalitou. Nacházejí se zde druhy, které na území Prahy nikde jinde nežijí. Cílem naší práce tak je pomoct tuto rozmanitost udržet a chránit místa od agresivních druhů.
Došli jsme k Milíčovskému rybníku, kde jsme se setkali s Ing. Romem z Odboru ochrany životního prostředí MHMP. Pan Rom nás uvedl do fungování místa a vysvětlil jaké činnosti od nás krajina bude potřebovat. Prošli jsme se po části lesa, kde jsme se posléze během celého praktika pohybovali. Hned po konci výkladu jsme se pustili do práce. Rozdělili jsme se na menší skupinky, kterým pan učitel Ševčík vysvětlil konkrétní úkony. Tento den nás čekalo různých úkonů hned sedm. Pomohli jsme s udržováním plazí zídky u starého třešňového sadu, což se podařilo již během dopoledne dokončit, stejně jako vyčištění plážičky rybníku Homolka od náletových křovisek. Také jsme pomohli v místní vrbovně s ořezem vrb tzv. na hlavu.
Největším úkolem dne bylo vytvoření cesty na již roky plánovaném místě a zrušení nevyhovující pěšinky vedle – to obnášelo odstranění některých velkých křovisek nacházejících se v plánovaných místech a prosekání trnitého porostu pokrývajícího celou oblast. Tuto práci jsme dokončili hned další den posekáním cesty křovinořezem a srovnáním větších nerovností za pomocí motyk a lopat a nakonec i organizovaným prošlapáním. S cestou také souviselo ošetření stromové aleje, které v různých variacích probíhalo až do středy – vyčistili jsme zálivkové mísy, stromy natřeli ochranným nátěrem, opravili rozbité podpůrné plůtky a stromy k nim uvázali.
Největším úkolem celého praktika byla likvidace všudypřítomného zlatobýlu – invazního druhu rostliny agresivně vytlačujícího lokální druhy tvořící přirozenou diverzitu této krajiny – která nás provázela po celou dobu od pondělí do čtvrtka. Další důležitou činností pak bylo prosvětlování dubového lesa na březích Milíčovského rybníka likvidací náletových dřevin od třešní až k lipám. Pracovali jsme ve dvou oblastech lesa, dohromady tři dny. Nedílnou součástí práce v lese byl také úklid poházených odpadků a poté pomoc s naložením pořezaných dřevin na traktor, který se ve čtvrtek ráno postaral o jejich odvoz.
Posledním, rozhodně však neméně důležitým úkolem, bylo mapování a údržba ptačích budek po celém lese. Za něj můžeme vděčit vytrvalé trojici, která se mu věnovala po celé první tři dny i přes nečekaný útok sršní.
V původním plánu pana učitele Ševčíka bylo, že naše práce bude probíhat až do pátku, ale díky naší píli a rychlosti jsme skončili už ve čtvrtek krátce po poledni. Nyní nás čekalo už jen přenesení nástrojů do školy a v pátek procházka po místech, kde jsme pracovali.
Za to, že jsme nemuseli přinášet nástroje každý den ze školy můžeme vděčit jízdním policistkám, v jejichž stájích jsme je mohli uskladnit, tímto tedy děkujeme. Výměnou jsme jim alespoň pomohli zjistit, kdo vlastní rozbitou lavičku u jejich vrat.
Za druhý ročník fotografové Filip Truhlář a Štěpán Vlček





























































































































