Tak jako každý rok se prváci vydávají na svou pouť, tak i my jsme následovali jejich příkladu a hned zčerstva jsme prvního zářijového dne absolvovali náš první společný výjezd.

A protože Dobrá Voda u Hartmanic – stanoviště našeho výjezdu – se nachází až na západní Šumavě, nasedli jsme na vlak a po čtyřhodinové jízdě jsme se za pomoci ještě dvou autobusů dostali lesní cestou až k Domu sv. Vintíře, jež se po čtyři dny stal naším domovem.

Osada sama, čítající jen něco málo domků, je spolu s kostelem zasvěceným sv. Vintíři obklopena vzrostlými klatovskými lesy, kde jsme také trávili svůj čas. Více jsme se však zdržovali na zahradě kolem našeho bydliště, neboť jsme v plné šíři využívali vstřícnosti pana správce, jenž nám ve všem poskytoval naprostou volnost a svobodu. Naši skvělí pedagogové totiž naplánovali velmi pestrý a zajímavý program, ve kterém jsme se zábavnou formou navzájem více poznávali a zvykali si. V blocích s panem učitelem Šťastným jsme se cvičili v žonglování a akrobacii, jež nás učily důvěře a spolupráci, oproti tomu s paní učitelkou Forbakovou jsme se při osvojování základů v eurytmii soustředili více na vnitřní klid a souhru nejen vlastního nitra, ale hlavně i souhru s ostatními.

Měli jsme prostě stále co dělat, stejně jako náš kuchař Kryštof, který se mezitím v kuchyni zdařile oháněl vařečkou, k jejíž rychlé kmitavosti jsme přispívali i my, jakožto pomocná síla. A tak není divu, že se stůl vždy prohýbal pod množstvím hojnosti pokrmů.

Po večeři si otěže třídy převzala naše třídní, paní učitelka Kapsová. Tehdy jsme se vždy nashromáždili v jídelně a v rámci každého večerního bloku se snažili fungovat jako celek, jako celek se na něčem dohodnout a zároveň i pracovat. Dílem vzniklým z naší snaživé urputnosti se stala právě mandala s ohnivě žlutým středem a dvaatřiceti dílky, kde každý z nich reprezentuje jednoho z nás. Poslední večer našeho pobytu nám však zpřetrhal plány liják dosti nezkrotného charakteru, a proto jsme raději zůstali na terase a místo táboráku nám stejně dobře posloužila trouba. V dobré náladě jsme se pak pustili do bujarého hromadného zpěvu a bavili se až do pozdních hodin večera.

Poslední den v pátek jsme už nevykazovali známky takového elánu jako předchozí noci. Napomohl k tomu ještě nečekaný zmatek ohledně Kryštofova odjezdu, jenž zapříčinil nejen přeskupení celkového časového plánu, ale i přeskupení věcí připravených na cestu do Prahy autem. A tak se stalo, že v tom všem shonu z náhlého balení odjel spolu s Kryštofem a paní Forbakovou v autě omylem i mobil paní Kapsové.

Tato menší katastrofa nás zasáhla v plné šíři, záhy se ji ale podařilo úspěšně vyřešit a poté už jsme mohli vyrazit na třináctikilometrový pochod směr Sušice.

Po několikahodinovém šlapání jsme konečně dorazili na náměstí v Sušici, kde jsme si v jedné pizzerii vyzvedli svou značně velkou objednávku. – Ale jen vyzvedli. Poté jsme zaujali mnohem symboličtější místo pro unavené poutníky, a sice klášter kapucínů. Přišel nám otevřít velmi přívětivý řádový bratr Petr, který nám, unaveným a hladovým, nabídl přístřeší. Pojedl s námi, popil a provedl nás celým areálem kláštera i kostela s doprovodem osobního, velmi zajímavého výkladu.

A tak jsme se v pozdním odpoledni, odpočatí a v dobrém rozpoložení, vydali na autobusovou zastávku. Mysleli jsme, že se už, po tom všem, nemůže nic stát.

To jsme si ale skutečně jenom mysleli. Uplynulo pět minut… pak deset…  patnáct… dvacet…  a autobus stále nikde. Učitelé však neztráceli klidnou hlavu a my zase svou bezstarostnost a po notné chvíli čekání pro nás nakonec přeci jen nějaký ten dvoupatrový autobus přijel.

Dá se tedy říct, že o krušné chvíle, jimiž si od začátku až do konce procházeli někteří jedinci i učitelé, zde nebyla nouze. Na druhou stranu bylo ale velmi zajímavé pozorovat, jak si pedagogický sbor při těchto dosti svízelných situacích poradí. Musím však říct, že tento nekompromisní test jejich trpělivosti zvládli parádně.

Ujišťuji Vás ale, že i přes nějaké ty nesrovnalosti se adapťák nesl v dokonale pozitivním duchu a troufám si tvrdit, že i díky nim na něj budeme ještě dlouho s úsměvem na tváři vzpomínat.

Anna Suchopárková