Fotogalerie z akcí

Lyžařský kurz 2026

Zima v Krkonoších, zaručená romantika nebo boj o přežití?

Když přijedete do Pece pod Sněžkou, můžete se sami sebe ptát, jestli jste necestovali v čase. Krkonošské pohoří má v těchto místech až starobylou a unikátní atmosféru. Lákavé, že? Jako každý rok, s každým centimetrem sněhu po celé republice – a v Krkonoších obzvlášť – se na sjezdovky vydávají stovky lyžařů a snowboardistů. Skiareál v Peci pod Sněžkou není žádnou výjimkou, jak můžeme potvrdit my, žáci prvního a druhého ročníku Waldorfského lycea, kteří se zde ocitli na lyžařském výcviku.

V neděli 1.2. 2026 jsme spolu s nemalou částí učitelského sboru vyrazili do Černého Dolu. Krátce po poledni jsme dorazili na místo. Už jen stačilo vylézt kopec, kde na nás čekala teplá polévka na chatě Mír. Jakmile jsme spatřili před námi se rozkládající hory, ptali jsme se sami sebe, jestli jsme přijeli do Krkonoš nebo do zimní pohádky.

Cestou nahoru jsme se mohli kochat téměř zamrzlou řekou, spoustou sněhu a do nebe sahajícími stromy pokrytými námrazou. I přes krásu přírody nás potěšilo teplo, kterým nás chata zahrnula. V této retro budově jsme byli ubytovaní po celou dobu výjezdu. V den příjezdu nás, krom oné polévky, čekalo ubytování se a zkouška snowboardů, či lyží před chatou, popřípadě kratší procházka.

První den ráno jsme vstávali každý po vlastní ose. Bylo krásné probudit se do zasněžené krajiny. O sníh jsme rozhodně neměli nouzi, už při včerejším stoupání na naši boudu se několik z nás propadlo do sněhu až po kolena. To nám ale vůbec nevadilo. Měli jsme radost jako malé děti a házeli po sobě sněhové koule.

Snídaně probíhala vždy formou švédských stolů. První strávníci si dali míchaná vajíčka, která si stihli „ulovit“. I kdyby ne, stále byly k dispozici rohlíky, šunka, sýry, zelenina, jogurty a ovoce, takže si každý dokázal vybrat.

Po snídani jsme se chystali na svah. Pro spoustu lidí to byl velký den, jelikož šlo o naše úplně první jízdy se snowboardem či lyžemi. Po náročné jízdě a spoustě úspěchů a pádů jsme se unavení vraceli na chatu na oběd. Teplé jídlo přišlo velmi vhod, stejně jako odpolední klid.

VLEKAŘ

To je člověk, který stojí u pomy v uniformě a čeká. Je velmi vstřícný a dává hlasové instrukce potřebným, zatímco samostatnější jedince odměňuje mlčenlivým klidem. Jeho oblíbeným nástrojem je lopata, od které se nehne na pár kroků a nevynechá jedinou příležitost ji použít.

 Výuky snowboardu se zúčastnilo patnáct studentů pod vedením Bena Šťastného, z nichž většina měla jen minimální zkušenosti s tímto sportem. Pro mnohé z nich to byly vůbec první zážitky se snowboardem a podobně i pro další z nás s lyžemi a instruktorkou Evou Ondříčková.

SNOWBOARDISTA

Klasický snowboardista je viděn převážně na zemi a je zázrak ho vidět jet dolů z kopce na snowboardu.

Po další tři dny bylo naším dopoledním i odpoledním programem buď lyžování, běžkování, snowboardování, nebo túrování po horách. Někteří pak zůstali v péči ošetřovatelky Jitky Ferencové a odpočívali v chatě. Co se lyžování týče, v husté mlze jsme si procvičili imaginaci a je třeba říct, že to bylo i zábavné. Odhadovat, zda se zrovna řítíme do propasti, stromu nebo školky byla výzva plná adrenalinu. Na lanovkách jsme určitě „nikoho neobtěžovali“ svými muzikálními vkusy. Jeden den se dokonce mlha rozhodla schovat do údolí. Sluníčko se rozveselilo a hned začalo haldy zmrzlého sněhu mile likvidovat.

DÍTĚ NA LYŽIČKÁCH

Červená bundička a modré oteplováky, typický převlek pro ďábla svahu. Lyže má možná kratší než já ruce, ale stejně tak je na tom čas, za který sjede svah od shora dolů.

Studenti, kteří lyžovali nebo snowboardovali pod vedením instruktorky Terezy Zimové, učitelů Tadeáše Dufka a Zdeňka Roma ve skiareálu v Peci pod Sněžkou, měli tu čest okusit krásu pohádkově zasněžené přírody. Sněhu přesto nebylo dostatek na to, aby nemusela být využita sněžná děla. Lidé na sjezdovkách tak mohli v odpoledním čase už pocítit vyšší náročnost v plynulé jízdě. V průběhu dne se totiž vždy ranní urolbovaná sjezdovka proměnila v kombinaci hrud sněhu a ledových ploch zaplněných davem lidí. Byla pak tedy nutná zvýšená ostražitost, ale i to bylo občas nedostačující a srážce s jiným lyžařem jste se tak nevyhnuli.

PADAVKY

To jsou lidé, kteří by s sebou na lyžák měli mít co nejvíce oblečení na převlečení, protože čas strávený v sedě nebo hůř v leže na sjezdovce, se měří v hodinách. Dělí se na dvě skupiny. Padavka začátečník a padavka bez pudu sebezáchovy. První zmíněná skupina se vyznačuje většinou pomalou a velmi opatrnou jízdou proloženou mnoha pády. Padavky bez pudu sebezáchovy se někdy špatně rozlišují od profesionálních lyžařů, protože úroveň kvality jejich jízdy je také velmi vysoká. Padají hlavně proto, že zkoušejí různé triky. Jejich pády však bývají mnohem horší než padavek začátečníků.

Během programů se ustálila také procházková skupina, která prakticky neustále chodila do kopce a pak zase z kopce, a tak si na příští den přinesla lopaty na sjíždění dolů. A že to byl pohled chvilkami opravdu komický! Zatímco pan učitel Filip Vosáhlo svoji lopatu ovládl poměrně mistrně a prakticky neustále tak mizel v dálce, další dvě lopatistky měly občasné problémy s kočírováním svých dopravních prostředků a často kličkovaly z jedné strany cesty na druhou, nebo brzdily o závěj, keř, strom anebo cizí nohy.

TURISTÉ

To jsou lidé, kteří mají rádi výhledy i s útrapnými výstupy do kopců. Je to takový ten typ, co se rád prochází v přírodě a zdraví se svojí typovou skupinou: Ahoj!

Ačkoli malá, rozhodně ne nevýznamná byla skupinka běžkařů, kterou vedla Marie Králová. Čítala kolem 3-4 členů a vydávala se na nejrůznější trasy po okolí. Odměnou jim byly výhledy, o kterých si sjezdaři mohli nechat jen zdát. Veškerý čas, který trávili na lyžích, strávili skutečně lyžováním, a ne čekáním ve frontách na vleku, jenž ve zdejších areálech obzvlášť odpoledne bylo neúnosné.

BĚŽKAŘI

To jsou lidé, co si na nohy přivážou ultra dlouhá prkýnka a do rukou vezmou dlouhá bidla, kterými se odstrkují od země. Jedou v rytmu podobném běhu, ale ne tak úplně. Někdo jen šoupe nohama, ale jiný používá i ruce a rádoby elegantně se sklouzne po sněhu. Po rovince to jde, tam je stopa, ve které se drží hezky v řadě. Ale co když jedou do kopce? No to roztáhnou a vytočí nohy a když jim to náhodou uklouzne, tak skončí na zemi a praští se do kolen o zmrzlou plochu. Když jedou z kopce, jejich mozek někdy přecvakne na jiné dovednosti a stanou se z nich sjezdaři nebo snowboardisti, ale dlouhé běžky jim začnou překážet a jen tak tak dobrzdí nejčastěji pádem na zadek.

Sílu nám každý den dávalo dobré jídlo a volno využívané například k odpočinku, různým stolním hrám, ping-pongu apod. Každý večer jsme se všichni scházeli, abychom si řekli důležité informace, a poté jsme měli čas na tvorbu předtančení.

Celý výjezd byl moc krásný. Ke konci už byl trochu náročný, ale vše jsme skvěle zvládli. Počasí vyšlo tak akorát, že jsme odcházeli z chaty do více a více tající krajiny. Autobusem jsme pak jeli zpět do Prahy. Dále se už každý vydal vlastní cestou, abychom se zase sešli spolu na školním plese.

 

Článek je složen z příspěvků druháků a aforismů prváků. Sestavila Jitka Ferencová
18. 2. 2026

 

 

Divadelní vystoupení 4. ročníku

V týdnu od 17. 11. se v divadle U22 v Uhříněvsi uskutečnila tři představení inscenace Někdo to rád horké, kterou v rámci divadelního projektu připravil náš 4. ročník. Ročníkový divadelní projekt probíhá na Waldorfském lyceu v Praze již podeváté a v posledních letech se jej podařilo ustálit jako pevnou součást vzdělávacího plánu pro 4. ročník. Letos poprvé studentky a studenti zvolili práci na adaptaci filmového díla, což kladlo na účastníky projektu nové nároky. Základní inscenační verzi textu připravili Matouš Černý a Lenka Kapsová a vycházela z většiny přímo z filmových situací a dialogů, zčásti byla inspirována muzikálovou verzí a několik dialogů či postav bylo nově připsaných. Během zkouškového procesu následně několik situací a dialogů rozepsali sami účinkující, celkově tak vznikla opravdu autorská adaptace, na jejíž textové podobě se podílelo celkem asi 20 zúčastněných.

Na přípravu a zkoušení bylo v rozvrhu vyhrazených 8 divadelních dvouhodinovek, v rámci kterých byla vybrána hra a navrženo obsazení či základní scénografické a kostýmní řešení inscenace; dva dny vyhrazené na čtenou zkoušku a další přípravy; pětidenní soustředění v jihočeském Strmilově, během kterého vznikla hrubá verze celé inscenace a byla pod vedením Petra Jirouta nazkoušena hudební složka; a následující týdenní zkoušení ve škole, které bylo určené zejména pro zbývající organizaci, výrobu scény, dopracování vybraných výstupů a pro dvě celkové generálky. Vyvrcholením projektu bylo již zmíněné trojí uvedení inscenace (18. a 20. listopadu pro veřejnost a 19. listopadu pro školy) v Divadle U22 v pražské Uhříněvsi. Kdo neměl možnost přijít, může se zatím alespoň pokochat fotografiemi z posledního představení; celkový záznam inscenace bude k dispozici na youtube kanálu školy patrně během ledna.

fotograf: Viktor Kaderka

Ekologické praktikum 2025

Ekologické praktikum 2. ročníku
6. – 10. 10. 2025

Přišel nový školní rok a tradiční ekologické praktikum je zpět! Tentokrát jsme v pondělí 6. října posbírali nástroje a společně se vydali do nedalekého Milíčovského lesa.

Milíčovský les a jeho soustava rybníků jsou z hlediska biodiverzity velice cennou a dokonce i Evropsky významnou lokalitou. Nacházejí se zde druhy, které na území Prahy nikde jinde nežijí. Cílem naší práce tak je pomoct tuto rozmanitost udržet a chránit místa od agresivních druhů.

Došli jsme k Milíčovskému rybníku, kde jsme se setkali s Ing. Romem z Odboru ochrany životního prostředí MHMP. Pan Rom nás uvedl do fungování místa a vysvětlil jaké činnosti od nás krajina bude potřebovat. Prošli jsme se po části lesa, kde jsme se posléze během celého praktika pohybovali. Hned po konci výkladu jsme se pustili do práce. Rozdělili jsme se na menší skupinky, kterým pan učitel Ševčík vysvětlil konkrétní úkony. Tento den nás čekalo různých úkonů hned sedm. Pomohli jsme s udržováním plazí zídky u starého třešňového sadu, což se podařilo již během dopoledne dokončit, stejně jako vyčištění plážičky rybníku Homolka od náletových křovisek. Také jsme pomohli v místní vrbovně s ořezem vrb tzv. na hlavu.

Největším úkolem dne bylo vytvoření cesty na již roky plánovaném místě a zrušení nevyhovující pěšinky vedle – to obnášelo odstranění některých velkých křovisek nacházejících se v plánovaných místech a prosekání trnitého porostu pokrývajícího celou oblast. Tuto práci jsme dokončili hned další den posekáním cesty křovinořezem a srovnáním větších nerovností za pomocí motyk a lopat a nakonec i organizovaným prošlapáním. S cestou také souviselo ošetření stromové aleje, které v různých variacích probíhalo až do středy – vyčistili jsme zálivkové mísy, stromy natřeli ochranným nátěrem, opravili rozbité podpůrné plůtky a stromy k nim uvázali.

Největším úkolem celého praktika byla likvidace všudypřítomného zlatobýlu – invazního druhu rostliny agresivně vytlačujícího lokální druhy tvořící přirozenou diverzitu této krajiny –  která nás provázela po celou dobu od pondělí do čtvrtka. Další důležitou činností pak bylo prosvětlování dubového lesa na březích Milíčovského rybníka likvidací náletových dřevin od třešní až k lipám. Pracovali jsme ve dvou oblastech lesa, dohromady tři dny. Nedílnou součástí práce v lese byl také úklid poházených odpadků a poté pomoc s naložením pořezaných dřevin na traktor, který se ve čtvrtek ráno postaral o jejich odvoz.

Posledním, rozhodně však neméně důležitým úkolem, bylo mapování a údržba ptačích budek po celém lese. Za něj můžeme vděčit vytrvalé trojici, která se mu věnovala po celé první tři dny i přes nečekaný útok sršní.

V původním plánu pana učitele Ševčíka bylo, že naše práce bude probíhat až do pátku, ale díky naší píli a rychlosti jsme skončili už ve čtvrtek krátce po poledni. Nyní nás čekalo už jen přenesení nástrojů do školy a v pátek procházka po místech, kde jsme pracovali.

Za to, že jsme nemuseli přinášet nástroje každý den ze školy můžeme vděčit jízdním policistkám, v jejichž stájích jsme je mohli uskladnit, tímto tedy děkujeme. Výměnou jsme jim alespoň pomohli zjistit, kdo vlastní rozbitou lavičku u jejich vrat.

Za druhý ročník fotografové Filip Truhlář a Štěpán Vlček

Botanicko-hudební výjezd 2025

Všechno to začalo druhý školní den, tedy v úterý druhého září dva tisíce dvacet pět, když jsme se místo ve školních lavicích na opatovském sídlišti setkali uprostřed sherwoodského lesa v zastrčené uličce hlavního nádraží za Luxorem. Po četných zpožděních a neohlášených objížďkách jsme konečně v mírném dešti stanuli na zastávce Velké Hamry a čekal nás asi čtyř kilometrový výstup do vesničky Zásada, ze které šlo krásně přehlédnout snad celé podhůří Jizerských hor. Ubytovali jsme se ve veliké budově bývalé školy teď už kompletně přestavěné na pension.

V následujících čtrnácti dnech měl být náš program následující; snídaně, biologická procházka po okolních loukách, 1. blok kreslení/zpěvu, oběd, 2. blok kreslení/zpěvu, večerní zpěv, večeře, večerní blok botaniky, volno, večerka. Při biologických procházkách s panem učitelem Ševčíkem jsme si ukazovali různé luční květiny a snažili si zapamatovat jejich názvy. Prvních pár dní pan učitel vždy nějakou květinu zvedl do výšky, aby ji všichni viděli a mohli hádat, co by to mohlo být, postupně jsme už nehádali, ale názvy květin věděli a nakonec byl skoro každý z nás schopen květinu určit, když ho pan učitel jmenovitě vyvolal. Na 1. blok jsme se rozdělili podle hlasů na sboru a půlka třídy šla s paní učitelkou Jirout a panem učitelem Vosáhlem zpívat do prostor herny, případně jídelny, nebo místnosti zvané “modlitebna” vybavené například řadami lavic, řečnickým pultem, nebo fotkami místních věřících. Druhá skupina kreslila herbář; Každý si na louce našel květinu a musel ji vyhrabat s co největším kořenem, stonkem, listy a květem, prostě v co nejideálnějším stavu. Pak si vzal A4 čtvrtku a snažil se ji na ni co nejvěrněji přenést, přičemž každý člověk musel nakreslit aspoň dvě.

Výsledný herbář je vystaven v chodbě v prvním patře naší školy. Po obědě a poledním klidu se skupiny vystřídali a následoval společný zpěv, abychom části Pendereckiho mše Missa brevis zkompletovali a slyšeli, jak Mozartovo Misericordias Domini zní se všemi hlasy a klavírem. Před spaním nám pan učitel Ševčík buď vyprávěl o významných biolozích, nebo jsme dělali společná zamyšlení a podobné aktivity, aby se naše znalost botaniky prohloubila ještě víc, protože v tomhle školním roce ji už mít nebudeme. Volný čas jsme trávili buď na pokojích, hráli ping-pong, nebo si povídali na chodbách.

V neděli, skoro přesně uprostřed výjezdu, jsme absolvovali celodenní výlet v okolních horách. Jedna skupina vedená panem učitelem Vosáhlem se vrátila po obědě a posílená zmrzlinou, na druhou skupinu v čele s panem učitelem Ševčíkem jsme ale museli čekat až do večeře. Dalším výletem, který jsme podnikli byl dobrovolný výstup na blízkou rozhlednu a pozorování východu Slunce, a pak samozřejmě také pozorování zatmění Měsíce od táboráku a písniček.

Poslední dny narůstal v penzionu stres, protože se blížilo i finální zkoušení z botaniky, které bylo pečlivě promyšlené dlouho dopředu. Asi uprostřed našeho výjezdu se na největší chodbě objevil seznam padesáti květin, které jsme na svých průzkumnických výpravách potkali asi nejvíckrát rozřazených do jednotlivých čeledí a naším úkolem bylo zapamatovat si u dané rostliny vždy rodové i druhové jméno a její čeleď a poslední den to přišlo. Program nebyl stejný jako obvykle, protože dopoledne byl společný zpěv a pak nastal asi čtyř hodinový blok, kdy jsme se rozdělili na holky a kluky, přičemž dámy zůstaly v penzionu s dodělávaly si věci, nebo třeba uklízely a pánové si od pana učitele Ševčíka vylosovali speciální zadání a vydali se na louky. Pro to, aby kluci uspěli u zkoušení musel každý uvázat kytici obsahující vždy deset rostlin z našeho seznamu podle svého individuálního zadání, ale dalším nesmírně důležitým faktorem byla estetika tohoto výtvoru. S hotovou kyticí pak kluk došel za panem učitelem a musel květiny které natrhal i správně pojmenovat a zařadit a když se tak stalo našel v prostorách penzionu holku, které chtěl květinu dát (mohli jsme se dohodnout i dopředu) a předal jí ji, což byla obecně dosti trapná situace. Že se někde tato slavnostní předávka koná jste poznali celkem snadno, protože chatou se rozezněly kroky s dupotem paních učitelek Peškové a Jirout, které s nachystanými foťáky utíkaly před hlavní vchod a vše nadšeně dokumentovaly. Když dívka obdržela kytici a podařilo se jí vymanit se ze světel blesků těch amatérských paparazzi, došla taky za panem učitelem Ševčíkem a všechny květiny musela taky pojmenovat a zařadit. Protože máme ve třídě víc holek než kluků, někdo dokonce natrhal kytice dvě, trhal i pan učitel a dokonce se našly i dívky, které si to chtěly vyzkoušet a natrhaly kytici pro své kamarádky. Poslední den proběhl poklidně, mírným stresem s balením, zevrubným úklidem a posledním zpěvem, po kterém jsme se dali na zpáteční cestu ověnčeni tím lučním kvítím, které si snad každá z nás chtěla nechat, protože všechny kytice vypadaly úžasně.

 

Františka Kubačáková

studetnka třetího ročníku

Dějepisný výjezd 2. ročníku

Pondělí, 1.září, 8:45, eurytmický sál…a jsme oficiálně druháky. Někdo by mohl naříkat, že prázdniny skončily, ale nám tak úplně ne! Hned po učitelském zahájení školního roku a vyřízení nezbytných formalit, jsme totiž odjeli na dějepisný výjezd do kláštera v Teplé.

Náplní našich dnů byly prohlídky kláštera, bojovka po stopách zakladatele kláštera, blahoslaveného Hroznaty, práce s německým textem a práce s mědí. Večerní program se skládal z dějepisných přednášek a zpěvu. V úterý jsme vyrazili na výlet do Bečova nad Teplou, kde jsme zhlédli výstavu věnovanou Relikviáři sv. Maura. Náš pobyt v klášteře jsme zakončili ve středu večer táborákem.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se vydali na cestu zpět a do Prahy jsme si kromě nových znalostí odváželi spoustu krásných zážitků a vlastnoručně vyrobené měděné mističky.

 

Za 2. ročník Rozárka Turoňová

Výlet za Karlem Čapkem

Ve středu 7.5. jsme se v rámci epochy češtiny vydali do Staré Huti prohlédnout si vilu Karla Čapka, jehož dílem a životem jsme se zabývali. Sraz jsme měli na Smíchovském nádraží a i přes nástrahy dopravy (zácpy a zpoždění) jsme se všichni sešli a vyrazili autobusem přes Dobříš do Staré Huti. Od autobusové zastávky nás čekala už jen krátká cesta k vile. Našli se mezi námi i tací, kteří přijeli na kole :).

V zahradě u vily jsme zabrali všechny lavičky a slunná místečka, vytáhli svačiny a pořádně jsme se před prohlídkou posilnili. Poté následovala již zmiňovaná prohlídka vily, v rámci které jsme zhlédli krátký film o životě Karla Čapka. Po prohlídce jsme se sešli na zahradě, kde jsme si vzájemně předčítali úryvky z Čapkových děl, kterým jsme se věnovali v epoše.

V plánu byla ještě procházka po naučné stezce, ale protože se vše časově protáhlo, tak většina třídy vyrazila s paní učitelkou Kapsovou zpět k autobusu. Pouze pár statečných zůstalo a vydalo se s paní učitelkou Ferencovou a třídními učiteli na procházku.

Myslím, že můžu za všechny říct, že se výlet vydařil a moc jsme si to užili. Dozvěděli jsme se více o životě Karla Čapka a poznali místo, kde trávil spoustu svého času. Děkujeme učitelům za pěkný výlet, který nám naplánovali, a za zpestření výuky.

 

Za I. ročník Rozárka Turoňová