Fotogalerie z akcí

Ilustrativní obrázek příspěvku

Maturitní ples 2023

Moje milovaná třído, tohle je pro vás.

Dne 18. 2. 2023 jsme se probudili do slunečného dne. Zdálo se mi to jako včera, co jsme poprvé překročili práh lycea jako malí prváčci a zvědavě po sobě pokukovali. Teď jsme se trmáceli s večerními róbami do KD Domovina na náš maturitní ples. Hned co jsme přijeli, měli jsme plné ruce práce. Tedy abych byla přesná, plné ozdob, hvězdiček a látek. Jelikož měl být náš ples ve stylu „noční oblohy“, pokusili jsme se do malého sálu přenést aspoň její střípek a myslím, že se nám to nakonec povedlo. K večeru šatna překypovala všelijakými šminkami, zkrášlovadly, roztrhanými silonkami a lidmi, kteří se horečnatě snažili převléct do správných šatů a nezapálit si vlasy kulmou.

Ani jsme se nenadáli a bylo to tu. Sál se naplnil všemi našimi příbuznými, nepříbuznými, známými a neznámými a pan ředitel zahájil ples krátkým proslovem. První taneční blok uvedli naši skvělí moderátoři Julie Holubcová a Matouš Mach, již nás pak provázeli celým večerem. Parket se zaplnil velmi rychle všemi věkovými kategoriemi a postupně i ty nejostýchavější rozpohybovala kapela PartyLeaders. Večer rozzářilo několik krásných předtančení. Prváci nám ukázali, jak se i z pomalého waltzu může vyvinout velký moshpit. Druhý ročník nás vzal do temného sídla hraběte Draculy a s třeťáky jsme se přesunuli do dob socialismu a následného kapitalismu. Asi všem nám spadla brada, když na parket vlítli rodiče v hiphopovém oblečení s renovací našeho rapu z jednoho školního výjezdu do skal. Na to se nedá snad říct nic jiného než: „Lyceeeuuuum, to je ta škola, kde chceš svý dítě vidět! JO!“ Ještě jsme se ani nevzpamatovali z údivu a už před námi skotačili učitelé v rytmu swingu. Nejednomu maturantovi zrudla líčka, když nás pak vytáhli z publika a zapojili do dění na parketu.

Ano, i v tomhle nabitém programu se našel čas na naše šerpování. Po skupinách jsme si, doprovázeni bujarým potleskem a všelijakými hudebními žánry, došli pro šerpu. Následoval přípitek, při kterém jsme se stihli úspěšně polít a pak jsme tasili plachtu. Díky bohu za to, že máme všechny zuby i oči pohromadě, protože drobné lítaly opravdu všude. Jediné podpatky, které po parketách ještě dostatečně neklapaly, byly ty naše, tudíž byl čas na velkolepé půlnoční překvapení.

Sál trochu potemněl a zazněla všem dobře známá znělka z pořadu Star Dance, aneb když učitelé Waldorfského lycea tančí. Interpretování jednotlivých členů kolegia jsme si užili a doufáme, že oni taky. Nemohu opomenout společnou závěrečnou choreografii, která měla sloužit jako velké díky našim třídním. Na konci neukápla slza jen porotě, ale i mnohým z nás. No a pak už byla půlnoc a nás čekal velkolepý flám.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se na tomhle jedinečném zážitku podíleli a udělali ho tak speciálním. Říká se, že hvězdy září v září, ale my jsme začali už v únoru a v květnu tomu nebude jinak.

 

Rozálie Veselovská

studentka 4. ročníku

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2. ročníku

Dvoutýdenní epocha na téma člověk a krajina nás navnadila na práci v terénu, která je, jak jsme společně zjistili, jednou z hlavních možností, jak naší krajině pomoct.

Shromáždili jsme proto všechny pákové i zahradnické nůžky a nůžtičky, rýče a motyčky a spolu s nářadím vypůjčeným z vedlejší waldorfské školy jsme se s nimi v pondělí vydali na hráz u Milíčovského rybníka, kde nás čekali pánové z Odboru ochrany prostředí MHMP. Ti nás, schovávající se před přeháňkami do pláštěnek a nepromokavých bund, poučili o krásách i přínosech Milíčovského lesa; o rostlinách, o kterých se myslelo, že jsou pro Prahu ztracené, ale díky vybagrování části zarostlé louky a díky semenné bance (semínkům schovaným pod zemí) opět začaly růst; o rybnících a tůních různě osvětlených i zarostlých, které poskytují útočiště nespočtu druhů obojživelníků, z nichž má každý jiné nároky; o dubech, v nichž se vyvíjí larvy tesaříka a o zídce, na které se rádi vyhřívají plazi.

Nic z toho ale nedokáže fungovat jen tak, a proto jsme se rozhodli zahájit naši zdánlivě destruktivní práci, která však krajině ve finále pomůže. Z původně vybagrované louky bylo potřeba odstranit vrbové a břízové výmladky, které utiskovaly již rostoucí rostliny, ze stejného důvodu jsme také narušili travní drn (stejným způsobem pomáhají loukám pasoucí se zvířata svými kopýtky). Problém se zmlazením byl i v lese, kde rychleji rostoucí stromy stíní dubům, které tak nemohou růst pro další generace tesaříků. Zídka potřebovala očistit  a zbavit se okolního plevelu, to se podařilo již první den. Po práci jsme pobrali nářadí a odnesli jsme ho ke stájím policejních koní, kde jsme si jej celý týden nechávali. Druhý den byl boj se zmlazením u rybníka hotový, přibyla také práce s invazním zlatobýlem. Nejprve bylo potřeba olámat odkvetlé rostliny s chmýřím, které by se při jiné manipulaci rozletělo do okolí, po té už nic nebránilo vykopávání rostlin i s kořeny. Ve středu jsme se rozdělili na tři skupinky, jedna dokončila likvidaci zlatobýlu, druhá pečovala o alej mladých ovocných stromů, kolem kterých bylo potřeba upravit zálivkové mísy a natřít je ochranou barvou. Třetí skupinka pokračovala se zdánlivě nekonečnou prací v lese. Jednalo se totiž o téměř 4 ha území a práci, kterou jsme odvedli, bude za pár let potřeba zopakovat. Proto jsme se ve čtvrtek a pátek do stříhání a řezání lip, třešní, habrů a všelikých dalších náletů i výmladků pustili všichni. Poslední den našeho praktika měl trochu jiný časový plán než dny předešlé. Vyčerpávající pomoc lesu si totiž vybrala svou daň a tak se pan učitel Ševčík rozhodl, že se budeme lesu věnovat jen dopoledne a po obědě nám tak zbyde čas na konečnou reflexi odvedené práce. Většina z nás se shodla na tom, že krajinu díky ekologickému praktiku vnímáme jinak, vnímáme teď více její komplexnost a to, že každá maličkost (i ta zdánlivě destruktivní) něčemu prospěje.

Krajina potřebuje naše ruce a my potřebujeme krajinu. Tak vyrazte ven! Příležitostí a možností, jak se zapojit, je spoustu a rozhodně to stojí za to.

Marie Votočková, 2. ročník

Ilustrativní obrázek příspěvku

Výjezd do skal

Po čtvrté a naposledy. Tím bych symbolicky označila náš výjezd 4.ročníku do Teplicko-adršpašských skal. Nevím, jestli jsme se takhle sjeli ve škole s krosnami úplně naposledy, ale jisté je, že příští rok budeme všichni rozuteklí v různých školách a po tomto rituálu se nám zasteskne.

Abych se oprostila od této sentimentální nálady, rovnou se přesuneme do malého auto kempu Loděnice Zdoňov, kde jsme se celá třída zabydleli v chatičkách a služba se dala do přípravy večeře. Následně nás čekalo zpívání s paní učitelkou Tsirou. Vůbec nebylo jednoduché po tak dlouhé době rozcvičit naše ztuhlé hlasivky. Nicméně se nám to povedlo a za chvíli campem zněla skladba Igora Stravinskyho „Pater noster“.

Kdybychom předem věděli, jaká bude v noci zima, tak bychom u večeře zvolili jinou strategii a horký čaj si nalili třeba do spacáku. Poněvadž většina z nás málem přimrzla k posteli a ráno jsme se navzájem vytesávali z kostek ledu. Vstávali jsme v nekřesťanskou dobu, protože místní autobusy jezdily zhruba dvakrát za den, tudíž jsme každé ráno chvátali ještě rozespalí s rohlíky v ruce a zubní pastou kolem pusy probouzející se krajinou. První den jsme se proplétali Teplickými skalami po malých stezkách, lávkách, můstcích a schodech. Kochali jsme se prapodivnými skalními útvary, které tvořily snad všechny části Krakonošova oděvu či různá zvířata a bytosti.

Počasí nám opravdu přálo. Tu a tam v chladném lesním prostředí prosvítaly sluneční paprsky zářijového slunce a my pokračovali v naší cestě. Kolem druhé hodiny jsme dorazili do restaurace na oběd, po němž jsme se pěšky odebrali na dlouhou cestu zpět do kempu. Každý večer jsme seděli u ohně, sdíleli své zážitky z prázdnin a polemizovali o naší budoucnosti. Nejednou se nám naskytl krásný pohled na noční oblohu, která překypovala nekonečnem hvězd.

Poslední den jsme se vydali po kopcích k rašelinovému jezírku. Tři otužilí chlapci na nic nečekali a hned tam naskákali, zatímco my jsme tomu v bundách a podkolenkách pouze přihlíželi z bezpečné vzdálenosti. Ne jedné duši se zatajil dech, když Mirkovi zahučely dioptrické brýle do hlubin jezírka. Avšak díky opatrnému ťapkání po dně se je s úlevou podařilo vylovit. Náhodou se o pár metrů dál nacházela restaurace, kam si část výpravy odskočila na krátké občerstvení. Po pozdním obědě nás opět čekala cesta do kempu, při které jsme se už trochu navzájem podpírali a táhli za všechny možné končetiny. Pan učitel Jirout se na celý výjezd oddal roli šoféra, což někteří z nás hluboce ocenili a jeho služeb využili.

Poslední večer byl zpestřen zvuky kytary a bujarým zpěvem rozjařených kabrioleťáků, kteří seděli opodál. Druhý den jsme celé dopoledne vstávali, balili, uklízeli a pomalu se dostávali do reality. Na Hlavní nádraží jsme se dostali kolem šesté hodiny, rozloučili se společným pozdravem a rozprchli se do svých domovů za teplem a horkou sprchou. Cítím obrovský vděk za všechno, co jsme společně prožili a snad ještě prožijeme. Děkujeme oběma našim třídním, za to jak moc skvělí jsou. Doprovázejí nás na všech našich cestách a to doslova!

Studentka 4. ročníku
Rozálie Veselovská

 

Ilustrativní obrázek příspěvku

Adaptační kurz v Orlických horách

V září jsme jako noví prváci jeli na adaptační kurz. Vyrazili jsme do Orlických Hor do Dědovy Chaty blízko Čenkovic.

Během výletu jsme se snažili co nejlépe poznat jak s učiteli, tak se spolužáky. Abychom se co nejlépe poznali, vymyslela pro nás paní učitelka Lenka Kapsová pár seznamovacích her a různých aktivit. Bohužel byla zima a tak jsme spoustu z nich museli dělat uvnitř. Každý den jsme se snažili proniknout jak do eurytmie s paní učitelkou Anastázii Peškovou, tak i do zpěvu s panem učitelem Filipem Vosáhlem. Pro některé naše spolužáky byla eurytmie úplná novinka, ale já věřím, že zajímavá. Zpěvu jsme se věnovali často. Naučili jsme se tři písně a to i přesto, že jejich texty nebyly české. Začali jsme i s trochou geometrie a to přesněji s rozřezáváním krychle. Během tohoto společně stráveného času jsme se nejen poznali, ale také i něco nového naučili. Jako vrchního kuchaře jsme celý víkend měli našeho třídního pana učitele Radovana Daniela, který mimochodem vaří skvěle. Snažili jsme se panu učiteli pomáhat. A tak měl každý z nás alespoň dvakrát službu v kuchyni. Ke konci výletu už jsme si všichni byli blíž a myslím, že ještě bližší si budeme.

Výlet byl celkově moc povedený a moc jsme si ho užili.

Už se těšíme na další společné akce.

Marie Gajdová

Ilustrativní obrázek příspěvku

Zahraniční cesta třetího ročníku

Výjezd do Německa

Když jsem na začátku druhého ročníku psala článek o zeměměřickém kursu, zakončila jsem ho větou: „Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku.” A ono ejhle. Jsme na konci třetího ročníku a já vyťukávám do klávesnice všechny zážitky, které jsme načerpali za celou ročníkovou cestu, během níž jsme dorazili také do německého města Witten-Annen.

Společně s druhým ročníkem jsme na konci května naskákali do autobusů a vydali se na eurytmický festival Forum Eurythmie.

Desetihodinová cesta utekla jako voda a my jsme strávili nádherné čtyři dny obklopeni eurytmií, zajímavými workshopy a skvělým jídlem. Když nadešel den D našeho vystoupení, tak u mnohých z nás by se dala tréma krájet, jelikož jsme viděli uctivé množství profesionálních představení a zenový klid to v nás rozhodně nerozhostilo. Do toho se nám dostalo takové pocty, že jsme měli tu čest celý program uzavírat. Úkol to byl věru nelehký. A to také proto, že druháci vystupovali již o dva dny před námi se svými představeními Goethovou básní Čarodějův učeň, básní Duše od Olgy Scheinpflugové a skladbou Johannese Brahmse – Balada g-moll pod vedením Jaroslavy Úllové.  Sklidili mnoho ovací.

Nakonec jsme se vystoupení zhostili s opravdovou grácií. Na pódiu jsme si to všichni užili a byli jsme šťastní, že můžeme všem ukázat, na čem jsme celého půl roku pracovali. Jako první jsme se pochlubili slastmi a strastmi českého jazyka, prostřednictvím autorské básně Ondřeje Lopatky a Adély Kusákové “Čeština”. I když bylo publikum plné rozličných národností, první skupině se perfektně podařilo vtáhnout je do děje a rozesmát. Obzvláště, když autoři a moderátoři v jedné osobě představili divákům eurytmickou hlásku „Ř“. Německé publikum při každém „Ř“ v textu třepalo rukama nahoře. Když pak nastoupila druhá skupina s básní “The Stolen Child” od Williama Butlera Yeatse, diváci utichli a přenesli se s námi do dávného Irska a se zatajeným dechem sledovali víly odvádějící dítě do kouzelné krajiny. No a nakonec zazněl zlatý hřeb večera. Beethovenova klavírní sonáta č. 17  d-moll, Op. 31, č. 2 “Tempest”. Nechali jsme se nést hudbou, při které nás doprovázela na klavír paní učitelka Čechová, a užívali jsme si poslední chvilky na jevišti. Když pak dozněl poslední tón a stáli jsme udýchaní buď před zraky diváků, nebo za oponou, zaplavil nás bouřlivý potlesk. Lidé vstávali, hvízdali a my se rozpouštěli štěstím. Asi nemusím zmiňovat, že toto si uchováváme jako jeden z nejintenzivnějších zážitků života, ke kterému nás přivedla Barbora Forbaková, naše učitelka eurytmie.

V neděli se naše cesty s druháky rozpojily a my se vydali po vlastní ose do Kasselu. Zde jsme se krátkodobě zabydleli ve waldorfské škole a vyrazili k Herkulově památníku. Kochali jsme se velkolepostí celého komplexu, kaskádami, po kterých se valila voda a výhledem na park Wilhelmshöhe. Navštívili jsme i muzeum, ve kterém mimo jiné byla díla Rembrandta a Petra Paula Rubense, mistrů, jejichž kopie obrazů jsme malovali ve škole. Na druhý den, když jsme se konečně vykutáleli ze spacáků, čekala nás architektonická procházka městem. Opět jsme navštívili další muzeum, kostel, koukali jsme na kilometrovou tyč zabodnutou pod zem a další zajímavé objekty (vytvořené v rámci konceptuálního umění pro výstavu Documenta – výstavu současného moderního umění, která se koná v Kasselu každých pět let). Volné odpoledne pak patřilo našim vlastním průzkumům města, při kterých jsme získali nemálo úlovků, a to byla též cenná umělecká díla! Hodnotu pro nás měla velkou, byly to památky na zahraniční cestu. Někdo si odvážel starobylé náušnice, jiný combo, další kabelku a naši učitelé se těšili se setkání s mývalem v parku.

Další den jsme nechali Kassel za sebou a odjeli do malebného Výmaru. Ten nám nabídl obrovské parky s lučním kvítím, nádherné počasí, ale hlavně Goethův Gartenhaus, který oplýval tajuplnou náladou a krásnou zahradou. Proslídili jsme i jeho dům ve městě a zastavili se u několika dalších budov. Naše cesta pokračovala skrz secesní dům Friedricha Nietzscheho a zkrátka jsme nemohli vynechat další kostel či muzeum. Výmar vás prostě okouzlí, je velmi malebný, a těch kavárniček, stánků se zmrzlinou a zákoutí s řekou… Nadešel poslední den a náš výlet se pomalu chýlil ke konci. Avšak oba naše třídní popadla poslední vlna energie a vzali nás na výlet lodí a dvě vyhlídky v Česko-saském Švýcarsku. Tedy nám udělali jeden z nejpříjemnějších odjezdových dnů.

Sice jsme přijížděli polámaní z karimatek, většina z nás s kašlem a teplotou, ale opravdu šťastní a plní zážitků. Nic z toho by se neuskutečnilo bez pana učitele Gundlacha, paní učitelky Ferencové a pana učitele Jirouta, kteří nás všude doprovázeli a do výjezdu doslova vložili kus sebe. Děkujeme!

Rozálie Veselovská

 

 

 

Ilustrativní obrázek příspěvku

Umělecký týden ve 2. ročníku

Během posledních březnových dní jsme prolévali krev, pot i slzy v rámci uměleckého týdne. Tyto krásné, ale velmi intenzivní chvíle nás, jako druhý ročník, opět více stmelily. Věřím, že by i paní učitelky Forbaková a paní Úllová souhlasily, že jsme si všichni sáhli na dno. Ale i když se po eurytmickém sále občas už jen válela vyčerpaná těla studentů, stejně jsme neustávali, zvedli se a třídílným kráčením šli dál. Přesto, že to stále nevypadalo příliš nadějně, získali jsme si dobré ohlasy i v Příbrami, kde jsme 8. 4. na festivalu středních škol a devátých ročníků vystoupili s básní Duše od Olgy Scheinpfulgové, s Čarodějovým Učněm z pera Johanna Wolfganga Goetha a Baladou, jež zkomponoval Johannes Brahms. Udělali jsme velký kus práce a všem, kteří vydrželi až do konce, patří velký dík. Ale ještě nemáme hotovo – čeká nás Mezinárodní eurytmický festival v německém Wittenu.

AMH