Fotogalerie

V pondělí 6. listopadu se uskutečnila dvě představení hry Peer Gynt, kterou nastudovali studenti 3. ročníku pod vedením tří- (respektive pěti-)členného pedagogického týmu. Došlo tak k zakončení nebývalého projektu, kterému bylo věnováno mnoho energie z řad studentů i pedagogů a kterému po všech stránkách tak nějak přálo štěstí.

Celý nápad nazkoušet se studenty tohoto ročníku divadelní představení jako by se rodil již s jejich nástupem na naši školu a s jejich opakovaným prokazováním výjimečného divadelního potenciálu v hodinách literatury, cizích jazyků i eurytmie. Tento potenciál potvrdila i skutečnost, že chtěl v chystaném představení vystoupit celý ročník, tedy všech jeho třicet studentů.

Požadavky na třicet (!) dostatečných rolí, na „něco vtipného a vážného zároveň“, doplněné o požadavek jakéhosi uměleckého a myšlenkového přesahu – ty všechny se podařilo skloubit v rozhodnutí nazkoušet hru Peer Gynt od Henrika Ibsena. Hru rozsáhlou, mnohovrstevnatou, veršovanou, pohádkovou i realistickou, romantickou i symbolistickou, hru o mladém lajdákovi, který zestárne, ani neví jak, o tom, co znamená „být sám sebou“, co dělá člověka člověkem, ale i o mezilidských vztazích, touhách, snech, smrti, víře, lásce a naději.

Celý zkouškový proces započal obsazováním rolí na základě hodinového hereckého „workshopu“; pokračoval první čtenou zkouškou (a humorným sžíváním se s obraty typu „jít někam s Peerem“); vyvrcholil následným uměleckým týdnem jako stěžejní částí zkoušení (které zaplnilo všechny volné prostory školy, v nichž se skupinky studentů a tří až čtyř pedagogů prokousávali různorodými scénami); a byl zakončen soustředěním v pátek a v neděli před představením. A co víc – byl nabitý tvůrčí atmosférou, těžko představitelným tréninkem paměti a řečových dovedností, ale i tvorbou hudebního doprovodu, vizuální stránky inscenace, kostýmů i doprovodných materiálů a celkově aktivním, ale i „pohodářským“ přístupem studentů a jejich smyslem pro zodpovědnost i pro humor, bez kterého by patrně celá realizace nebyla možná.

V den D poté proběhlo odpolední a večerní představení v Divadle Na Prádle, u obou návštěvnost přesáhla kapacitu sálu a ohlasy diváků potvrdily, že veškerá energie, kterou jsme do divadelního projektu vložili, měla smysl. Co některým hercům chybělo z profesionality, nahrazovali autenticitou a nasazením a troufám si tvrdit, že svými výkony mnohdy překvapili i své pedagogy a spolužáky.

Mezi diváky byl i publicista v oblasti vzdělávání Tomáš Feřtek, který svůj zážitek shrnul o den později na jisté panelové diskusi a zasadil ho do kontextu debaty o současném vzdělávání (čas 22:45–26:40). Pro upřesnění – kostýmy byly z většiny zapůjčené či poskládané z vlastních zdrojů a režisér nebyl jeden, ale byli minimálně tři, respektive jich bylo asi pětatřicet. :-)

Možné další reprízy inscenace jsou zatím v rovině úvah, pokud se však pro ně studenti rozhodnou, včas se to na tomto místě dozvíte. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným a těšit se na jejich další umělecké činnosti – o připravované či nedávno uskutečněné koncerty, výstavy, divadelní, eurytmická i taneční vystoupení, filmy či umělecké texty totiž ve 3. ročníku není nouze.

Za pedagogický tým sepsal

Matouš Černý

První zářijový týden strávil náš nový první ročník na adaptačním kurzu v Rakousech v Českém Ráji. Žáci se seznamovali v rámci různých činností a aktivit. Vyzkoušeli si sociální hry, zpěv, lakros, eurytmii a pozorování přírody. Pobyt nám zpestřil i jednodenní výlet do Klokočských skal.

Ve čtvrtek 1. června, o dvě hodiny dřív, než začíná běžný školní den, jsme se sešli před autobusem, který se měl stát na dalších jedenáct dní naším pojízdným domovem. Započala ročníková cesta, na které jsme se rozhodli objevovat krásy Itálie.

Po náročném přejezdu jsme se usídlili v kempu mezi Milánem a Turínem.  V dalších dnech jsme navštívili výstavu The Restless Earth o migraci v muzeu Triennale, viděli slavný Milánský dóm, v Castello di Rivoli jsme se seznámili s uměním Arte povera, jež je italskou chloubou 2. poloviny 20. století, a blíže poznali atmosféru severních měst.

Při cestě na jih jsme se zastavili ve dvou zahradách. První z nich byla zahrada moderní umělkyně Niki de Saint Phalle, která v nás svou hravostí a extravagancí zanechala rozličné pocity. Druhá, Parco dei Mostri, byla klidným prostorem, kde si mnozí z nás odpočinuli od únavného cestování v autobuse.

Nejdéle jsme pobyli v kempu nedaleko Vesuvu. Skalnaté pobřeží, malinká kuchyňka, průzračná voda a dlouhý stůl s lavicemi mezi našimi stany pod větvemi olivovníků, to vše vybízelo k večerním hrám na kytaru a společnému povečeření. Z tohoto místa jsme podnikli výlety k jednomu z nejzachovalejších chrámů z Antiky v Paestu, vylezli na Vesuv a obdivovali tamní flóru, nahlédli do života v antickém Herculaneu a rozsáhlejších Pompejích a na závěr okusili náladu živelné Neapole.

Poslední zastávkou se stala Ravenna, útulné městečko na severovýchodu Itálie s raně křesťanskými sakrálními stavbami a proslulými mozaikami, která naši cestu – jakousi mozaiku italského života, přírody a kultury – symbolicky uzavřela.