Pomalu jsme se rozloučili s koncem prázdnin a do téměř nevybalených krosen po všech prázdninových dobrodružstvích jsme začali házet baterky s červeným světlem, bloky, tužky, marmelády a prostě všechny věci, bez kterých se na biologickém kurzu vskutku neobejdete. Ve škole jsme se my, třeťáci, neohřáli ani pár hodin a už 2. září jsme ujížděli vlakem směrem Lipová-lázně, Vápenná.
Když jsme dorazili k malé chatě, na níž bylo bez pochyb poznat, že hned na začátku její rekonstrukce došly majiteli peníze, chvíli jsme uvažovali, zda by nebylo útulnější spát na zahradě pod širákem. Nakonec z toho sešlo a my se mohli těšit z krásného ubytování :D. Záhy jsme měli sraz u ohniště, kde nás pan učitel Ševčík seznámil s botanikem Carlem Linném, jehož přítomnost a výzkumy nás provázely celým kurzem. Ani pan učitel Jirout nezůstal pozadu, jelikož nás hned první večer vzal na astronomickou vycházku na nedalekou louku. Ukazovali jsme si různá souhvězdí a ten, kdo nic neviděl, mohl si alespoň užívat krásnou oblohu, protože byla opravdu poetická.
Na druhý den jsme hned po snídani vyrazili na naší první botanickou vycházku, jež spočívala v tom, že jsme brouzdali loukami a pan učitel Ševčík se neúnavně shýbal pro každou druhou rostlinu. Popisovali jsme si je, povídali si o nich a záhy jsme jim přiřadili jméno i čeleď. Tímto způsobem jsme se mimochodem za osm dní naučili padesát jedna druhů rostlin. Další dny byly v podobném duchu, plné botanických či astronomických přednášek, vycházek a do toho jsme vyráběli herbář z vůkol rostoucích rostlin. S jejich kresbou nám skvěle pomáhala paní učitelka Ferencová, která nebyla jen koučem, ale i milou podporou. Opravdoví odvážlivci se v brzkých ranních hodinách vydávali otužovat do ledového Průzračného potoka, zatímco jejich spolužáci spokojeně oddychovali a zamačkávali jeden budík za druhým.
Musím říct, že jsme se ani chvíli nenudili, a to i díky dvěma výletům po Jeseníkách. První bych nazvala tour po lomech, jež měla být původně dlouhá pouhých osm kilometrů. Alespoň podle slov pana učitele Ševčíka. Jenže pak se z toho vyklubalo osmnáct a my byli rádi, že jsme za soumraku doklopýtali k chatě. Druhý výlet byl spojený s prohlídkou Jeskyní Na Pomezí, kde jsme viděli spoustu zajímavých přírodních útvarů a pořádně vymrzli. Myslím, že jsme všichni vděční za to, jaké nám vyšlo počasí, poněvadž pršelo pouze jeden večer. Jinak bylo sluníčko, modrá obloha a občas nějaké mráčky. Kolem chalupy byla krásná příroda otevírající nám plnou náruč rozmanitých rostlin a my je postupně poznávali. Každopádně jsme tam nebyli vůbec sami. Po celý pobyt nám dělala společnost dvě mlsná koťata, z čehož jedno z nich jsem ráno našla v míse s rohlíky, jak do sebe jeden láduje.
Dny už se nám krátily a blížila se závěrečná poznávačka rostlin, ze které byli nervózní hlavně chlapci. Jednoduše by to nebyl náš pan učitel, kdyby úkol nějak neozvláštnil. Museli jsme se naučit již zmíněných padesát jedna druhů rostlin, kluci se postupně vydávali pročesávat louky a dle zadaných instrukcí trhali kytice pro děvčata, která zatím dodělávala poslední úpravy herbáře. Každé dívce pak lehce ztuhl úsměv na tváři, když dostala nádherný puget pcháčů zelinných, kakostů smrdutých a silenek nadmutých. Postupně jsme pak chodili za panem učitelem a jednotlivé druhy rostlin v kytici pojmenovávali. Snad žádný výjezd by se neobešel bez táboráku a ani tento nebyl výjimkou. Opékali jsme buřty, hermelíny a zpívali písničky.
Bylo to sice krásné, ale i ta nejhezčí písnička se jednou dozpívá. Takže jsme se desátého září sbalili a s herbářem a spoustou vzpomínek se vraceli směr Praha hlavní nádraží. A kdyby vám ani toto vyprávění o našem výjezdu nestačilo, tak tu pro vás mám báseň, jejímž prostřednictvím jsme tento zážitek prezentovali ostatním studentům a zbytku učitelského sboru.
Nuže, snad se vám bude líbit!
Rok se s rokem sešel
a třeťák nám do života vešel.
Nezbylo nic jiného než si sbalit saky paky
a odjet do zatuchlé chaty.
Ráno jako každé druhé sešli jsme se před domem
abychom ještě nerozkousanou snídani mohli spolknout výkladem.
Když dozněla poslední slova českého rapu Mirka, který chce být dýdžejem
mohla začít hodinová přednáška o astronomii s mistrem PJ (PídžeJem).
Bohužel před koncem obsáhlé mluvy, kdy se studenti těšili na svačinu, div si netrhali chomáče vlasů
se ze vzdálené vesničky linula všem známá trampská píseň
„U stánků na levnou krásu
postávaj a smějou se času
s cigaretou a s holkou, co nemá kam jít.“
Reakce našeho mistra však nebyla jako u studentů, učitel zbrunátněl, popadla ho zlost
a na nepřítomné obličeje studentů udělal velice káravý pohled a řekl jen: „Tak a dost!“
K již zmíněné svačině jsme dostali pečivo a jogurt,
u tohoto produktu však doufáme, že už v obchodech není,
protože jsme se shodli, že trojbarevný jogurt s želatinou označíme za karcinogenní
Co se týče dalšího programu, následovala vycházka zvaná kyti,
protože hned po prvním zabočení do louky jsme prošli kdejakou pavoučí sítí
První šel vždy pan učitel Ševčík, běhající v čele skupiny,
trhal nám jitrocele, jetele, ptačince a kdejaké květiny.
Zatímco my jsme rozdýchávali další názvy květin z hvězdnicovité čeledi,
paní Ferencová v kuchyni vařila o sto šest, protože na budget se nehledí!
V moment, kdy závěrečná poznávačka začala
a švarní jinoši se rozběhli pročesat louky
slečny zasedly ke stolům se seznamy a vázami plnými květin,
jejichž názvy tahaly z naprosté hloubky.
Nejedna dívčí líčka se zarděla, když chlapec nakráčel s kyticí
plné bodláků, bolševníků a kakostů smrdících.
Po noční obloze se proháněla prapodivná souhvězdí.
Dozvěděli jsme se, že vodnář v malém voze nejezdí
a když jsme uviděli delfína uhánějícího zachránit Andromedu,
nevydali jsme ani hlásku, na mou věru.
Když se nám v očích noční obloha leskla,
tak kdejaká osoba sebou na zem pleskla.
Omámení světlem a jasností hvězd
nechali jsme se příšerně splést,
že další ráno, zas a znovu
odjeli jsme s batohy zpátky domů.
Text: Rozálie Veselovská
Báseň: Štěpánka Koubová a Rozálie Veselovská, studentky 3. ročníku
Praze hrozí nedostatek míst na středních školách se všeobecným vzděláním
/v Články a reportáže/od Jiří ProcházkaPraze hrozí akutní nedostatek míst na středních školách. Studie IPR (Institut plánování a rozvoje Hl. m. Prahy) a pražského magistrátu předpokládají, že bude třeba zajistit v horizontu několika let více než 20 000 nových míst na středních školách, především na čtyřletém všeobecně vzdělávacím studiu, tedy gymnaziích a lyceích.
Více si o tématu můžete přečíst v článku Tomáše Feřteka na webu časopisu Respekt v rubrice vzdělávání na: respekt.cz/vzdelavani/praze-hrozi-nedostatek-mist-na-gymnaziich
Zdá se, že jsme se svým záměrem výstavby nové budovy přišli právě včas. Více informací naleznete na stránce o iniciativě rozšíření školy.
Kamenosochařský kurz
/v Aktuality/od Jiří ProcházkaSkončily prázdniny… Teda vám skončily. My jsme se ještě s posledním nádechem babího léta vydali na desetidenní kamenosochařský kurz s lidmi, které jsme dva měsíce neviděli. Doznívající pocit letního nicnedělání zanikl v troubení rychlíku, který pro nás přijel na Hlavní nádraží do Prahy.
Po zdlouhavé tříhodinové cestě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Tišnově, kde se nacházela naše cílová destinace, klášter Porta Coeli. Tam nás ihned přivítal tamní správce kláštera Tomáš, který nás následně ubytoval v úchvatných pokojích s palandami.
Tady tedy začala naše desetidenní výzva – vytesat kouli z kamene. Na výběr jsme měli několik velkých, měkkých, těžkých, pískovcových, neuvěřitelně skvělých balvanů. Byli jsme rozděleni na tři skupiny, z čehož jedna pracovala na kameni a druhé dvě vykonávaly práci v okolí kláštera, či vařily jídlo pro ostatní.
Abychom dosáhli požadovaného výsledku, museli jsme si představit kouli v onom záhadném kusu kamene (a že to ze začátku vyžadovalo hodně představivosti).
S nasazenými brýlemi, obrněni pracovními rukavicemi, kladívkem a jinými nástroji jsme se pustili s chutí do náročné práce. Každým dnem se koule víc a víc kulatila, což vyžadovalo spoustu trpělivosti. Prach se mísil s krví a slzami, ale my přesto nepolevovali ve svém úsilí.
Mezitím jsme udělali obrovský kus práce i mimo náš sochařský koutek. Tomášovi jsme pomáhali s dlážděním, vyklízením sklepů, vyráběním schodů, pálením dřeva a sbíráním nakyslých jablek. To nám přinášelo spoustu potěšení. Vybraná skupinka nám pak z těchto jablek upekla vynikající štrůdly.
Téměř každý den probíhal stejným způsobem. Po snídani ukuchtěné jednou ze skupin byla dvouhodinová epocha dějepisu, kde jsme si povídali o Římské říši a mnišství, což zapadalo do klášterní atmosféry. Po výuce a dopolední svačině jsme se všichni vrhli do práce, která se střídala zároveň s jídelními pauzami až do večeře, po které následovalo dopisování sešitů, zpívání nebo táborák.
Jedinou výjimkou byla sobota a neděle, kdy nám naši úžasní učitelé dopřáli opravdový víkend. Zabývali jsme se tématem “Genius Loci”, což je v překladu Duch místa. Nejprve jsme si každý našel v širším okolí klášterního komplexu místo, jež se nám zdálo přívětivé a něčím nás přitahovalo, a pak jsme naopak vyhledali místo pro nás nezajímavé ba dokonce odpuzující. Jaká místa byste si ve svém okolí vybrali vy?
Po obědě byl Tomáš tak laskav, že nám pro naše účely otevřel nové zákoutí cisterciáckého kláštera. Toto místo na každého promlouvalo jiným způsobem. Mnohým se zdálo, že to tu bylo kouzelné a naplňující, jiní z toho měli spíše uvězněný pocit. Genius však mlčel (Genius loci znamená “duch místa”) .
Večer jsme dostali několikahodinový rozchod, jelikož do města přijeli komedianti a veteránská auta, která jsme mohli jít obhlédnout. Bohužel odjely dříve, než jsme tam stihli dojít.
Druhý den jsme šli na celodenní výlet do Lomnice u Tišnova, kde jsme se stavili na zcela originálním smaženém sýru s hranolkami. Na zpáteční cestě jsme se ale rozdělili na dvě skupiny, z čehož jedna jela kousek cesty vlakem a druhá šla pěšky.
Den jsme pak zakončili příjemným se navečeřením u táborového ohně.
V pondělí jsme však museli najet znovu na režim epocha, práce, tesání, práce, práce, práce, tesání, tesání.
Hola, hola, koule volá!! Toto heslo bychom bývali měli opakovat častěji, protože mnozí měli spíše mandarinku než kulatý objekt, o nějž jsme se snažili. Už nám mnoho času nezbývalo a dva dny jsme na kámen ani nešáhli.
Po několika hodinách jsme však získali zpět drive a pár z nás už dokonce začalo kouli brousit.
Ve čtvrtek vznikaly poslední dodělávky a vyrývání symbolů do kamene. S úspěchem jsme nakonec všichni kouli dokončili a kochali se pohledy na tato veledíla.
V pátek jsme se už museli rozloučit jak s vysokým Tomášem, tak s klášterem a tak i s korunatými jabloněmi a koulemi, jež nám odvezla stěhovací služba. (Ty pánové nevypadali moc odvařeně z toho, že přijeli stěhovat koule a mošt.)
Teď už léto definitivně skončilo i pro nás, zpěv ptáků utichl, květy rostlin se začaly zavírat. Teď nás čekal nový start, učení. Něco, co jsme si za ty dva měsíce odvykli dělat a zcela zapomněli na to, co to je. Škola ale do života patří, takže jsme se po bujaré zpáteční cestě vlakem rozešli domů plně natěšení na začátek výuky:)
AP, FR, SP
Ekologické praktikum 2021
/v Fotogalerie/od Jiří ProcházkaV týdnu od 11. do 15. října si studenti druhého ročníku vyrazili v rámci ekologického praktika do Parku u Chodovské tvrze. Sešli se v osm ráno a za mrazivého počasí se pustili do práce. Jejich cílem byly spokojené stromky adaptované na sucho a klimatickou změnu.
Na začátku nás čekalo především okopávání hlíny okolo kořenů stromů. Následně byl do parku přivezen strukturální substrát složený ze štěrku, zeminy a biouhlu, který byl rozmístěn okolo stromů a opět zasypán. Kmeny pak byly natřeny ochrannou barvou, aby odolávaly velkým změnám teplot, které lze očekávat s novým ročním obdobím. Jerlínová alej by brzy měla dostat ještě hnízda z mulče.
V průběhu praktika se objevovaly dílčí komplikace – nářadí občas přijelo, občas ne, a materiálu byl z počátku nedostatek – nebyli by to ale studenti waldorfského lycea, aby si neporadili po svém, a práce začaly rychle postupovat kupředu. Děkujeme Středisku údržby zeleně Jihoměstské majetkové a Odboru životního prostředí MČ Praha 11 za možnost podílet se na dalším smysluplném projektu v blízkosti naší školy.
Věříme, že se stromům bude i díky naší péči nadále dařit. Pracovní týden jsme si společně užili a s hřejivým pocitem u srdce z dobře vykonané práce se vracíme zpět do lavic.
Daniel Kingham a Ondřej Ševčík
Divadelní výjezd čtvrtého ročníku
/v Fotogalerie/od Jiří ProcházkaKdybyste v posledním zářijovém týdnu zavítali do malebné vily na kraji Trpoměch, zcela jistě byste si nemohli nevšimnout prostorné místnosti poblíž vchodových dveří. Zvědavost by vám nedala, tudíž byste zamířili blíže k centru dění. Z rohu sálu by k vám proudil zvuk klavíru, možná lehký nápěv židovské melodie, jímalo by vás napětí od stolů se společenskými hrami, pochvalné mlaskání od stolů jídelních, nad hlavou by vám létaly míče všech velikostí a odněkud zezadu by k vám doznívalo úpění či radostné výkřiky účastníků neutichajícího ping-pongového turnaje. Tu a tam by se kolem vás trousili studenti a učitelé utvářivší obraz waldorfské bohémy připojením se k některé ze skupin či oddáním se odpočinku, četbě knih a scénářů. Chvílemi by se vám dokonce mohlo zdát, jakoby se zde zastavil čas, ale, ne tak docela. Tak, jako se neúprosně sype Písek v přesýpacích hodinách, jsme se i my snažili využít každé jeho zrníčko naplno.
Když jsme v pondělí do Trpoměch u Slaného vyrazili na divadelní výjezd, spolu se spacáky, oblečením a hudebními nástroji jsme si s sebou vezli pouze jméno hry, kterou jsme měli ztvárňovat a stručné povědomí o jejím obsahu. Naše poslání bylo jasné: dát hře strukturu a formu, která nejen že bude nést náš osobitý styl, ale bude se též líbit zároveň nám i očím potenciálních diváků. Po důkladném pročtení scénáře jsme se dali do práce. Jedna z nově vzniklých skupin začala pracovat na hudbě, jiná redigovala scénář a vytvářela textové vstupy, další dvě pracovaly na přípravě scény a kostýmů. Poslední skupina se chopila úkolu rozdělování rolí. Tyto skupinové práce nás provázely celým týdnem ruku v ruce s nacvičováním jednotlivých obrazů a výstupů naší hry.
Když byly role rozděleny, po úvodních hereckých cvičeních začal každý z nás spolu se svými hereckými kolegy pracovat na jednotlivých scénách. Vzduchem létaly nápady všemi směry, tudíž jsme zkoušeli o sto šest. Díky otevřenosti zkusit vše, jsme se dostali k možnostem, které by nás na první přečtení mnohdy ani nenapadly. Každý směl být hercem, režisérem i kritikem. Zjišťovali jsme, co funguje více a co méně, z nápadů, které se na první poslech zdály šílené, vágní nebo nerealizovatelné, se často vyklubaly ty nejlépe fungující scény. Ty jsme doplňovaly nácvikem hudebních vložek, ke kterým každý přispěl svým nástrojem či hlasem. Paní učitelka Kapsová nás též učila židovské tance, jejichž prvky jsme mohli v některých scénách využít. Pomalu začalo vznikat něco nového, krásného a našeho.
Když jsme se v pátek vraceli do Prahy, odjížděli jsme s pořádným kusem odvedené práce. Spousta další na nás však ještě čeká. Ráda bych za nás všechny poděkovala panu Černému, paní Kapsové a panu Danielovi za s naší třídou strávený čas a jejich vedení našich hereckých snažení. A samozřejmě panu Bednářovi za skvělé ubytování a jídlo, o kterém si troufám tvrdit, že o něm chuťové buňky mnohého z nás sní ještě doteď.
Eliška Nodlová
Biopraktikum 3. ročníku
/v Fotogalerie/od Jiří ProcházkaPomalu jsme se rozloučili s koncem prázdnin a do téměř nevybalených krosen po všech prázdninových dobrodružstvích jsme začali házet baterky s červeným světlem, bloky, tužky, marmelády a prostě všechny věci, bez kterých se na biologickém kurzu vskutku neobejdete. Ve škole jsme se my, třeťáci, neohřáli ani pár hodin a už 2. září jsme ujížděli vlakem směrem Lipová-lázně, Vápenná.
Když jsme dorazili k malé chatě, na níž bylo bez pochyb poznat, že hned na začátku její rekonstrukce došly majiteli peníze, chvíli jsme uvažovali, zda by nebylo útulnější spát na zahradě pod širákem. Nakonec z toho sešlo a my se mohli těšit z krásného ubytování :D. Záhy jsme měli sraz u ohniště, kde nás pan učitel Ševčík seznámil s botanikem Carlem Linném, jehož přítomnost a výzkumy nás provázely celým kurzem. Ani pan učitel Jirout nezůstal pozadu, jelikož nás hned první večer vzal na astronomickou vycházku na nedalekou louku. Ukazovali jsme si různá souhvězdí a ten, kdo nic neviděl, mohl si alespoň užívat krásnou oblohu, protože byla opravdu poetická.
Na druhý den jsme hned po snídani vyrazili na naší první botanickou vycházku, jež spočívala v tom, že jsme brouzdali loukami a pan učitel Ševčík se neúnavně shýbal pro každou druhou rostlinu. Popisovali jsme si je, povídali si o nich a záhy jsme jim přiřadili jméno i čeleď. Tímto způsobem jsme se mimochodem za osm dní naučili padesát jedna druhů rostlin. Další dny byly v podobném duchu, plné botanických či astronomických přednášek, vycházek a do toho jsme vyráběli herbář z vůkol rostoucích rostlin. S jejich kresbou nám skvěle pomáhala paní učitelka Ferencová, která nebyla jen koučem, ale i milou podporou. Opravdoví odvážlivci se v brzkých ranních hodinách vydávali otužovat do ledového Průzračného potoka, zatímco jejich spolužáci spokojeně oddychovali a zamačkávali jeden budík za druhým.
Musím říct, že jsme se ani chvíli nenudili, a to i díky dvěma výletům po Jeseníkách. První bych nazvala tour po lomech, jež měla být původně dlouhá pouhých osm kilometrů. Alespoň podle slov pana učitele Ševčíka. Jenže pak se z toho vyklubalo osmnáct a my byli rádi, že jsme za soumraku doklopýtali k chatě. Druhý výlet byl spojený s prohlídkou Jeskyní Na Pomezí, kde jsme viděli spoustu zajímavých přírodních útvarů a pořádně vymrzli. Myslím, že jsme všichni vděční za to, jaké nám vyšlo počasí, poněvadž pršelo pouze jeden večer. Jinak bylo sluníčko, modrá obloha a občas nějaké mráčky. Kolem chalupy byla krásná příroda otevírající nám plnou náruč rozmanitých rostlin a my je postupně poznávali. Každopádně jsme tam nebyli vůbec sami. Po celý pobyt nám dělala společnost dvě mlsná koťata, z čehož jedno z nich jsem ráno našla v míse s rohlíky, jak do sebe jeden láduje.
Dny už se nám krátily a blížila se závěrečná poznávačka rostlin, ze které byli nervózní hlavně chlapci. Jednoduše by to nebyl náš pan učitel, kdyby úkol nějak neozvláštnil. Museli jsme se naučit již zmíněných padesát jedna druhů rostlin, kluci se postupně vydávali pročesávat louky a dle zadaných instrukcí trhali kytice pro děvčata, která zatím dodělávala poslední úpravy herbáře. Každé dívce pak lehce ztuhl úsměv na tváři, když dostala nádherný puget pcháčů zelinných, kakostů smrdutých a silenek nadmutých. Postupně jsme pak chodili za panem učitelem a jednotlivé druhy rostlin v kytici pojmenovávali. Snad žádný výjezd by se neobešel bez táboráku a ani tento nebyl výjimkou. Opékali jsme buřty, hermelíny a zpívali písničky.
Bylo to sice krásné, ale i ta nejhezčí písnička se jednou dozpívá. Takže jsme se desátého září sbalili a s herbářem a spoustou vzpomínek se vraceli směr Praha hlavní nádraží. A kdyby vám ani toto vyprávění o našem výjezdu nestačilo, tak tu pro vás mám báseň, jejímž prostřednictvím jsme tento zážitek prezentovali ostatním studentům a zbytku učitelského sboru.
Nuže, snad se vám bude líbit!
Rok se s rokem sešel
a třeťák nám do života vešel.
Nezbylo nic jiného než si sbalit saky paky
a odjet do zatuchlé chaty.
Ráno jako každé druhé sešli jsme se před domem
abychom ještě nerozkousanou snídani mohli spolknout výkladem.
Když dozněla poslední slova českého rapu Mirka, který chce být dýdžejem
mohla začít hodinová přednáška o astronomii s mistrem PJ (PídžeJem).
Bohužel před koncem obsáhlé mluvy, kdy se studenti těšili na svačinu, div si netrhali chomáče vlasů
se ze vzdálené vesničky linula všem známá trampská píseň
„U stánků na levnou krásu
postávaj a smějou se času
s cigaretou a s holkou, co nemá kam jít.“
Reakce našeho mistra však nebyla jako u studentů, učitel zbrunátněl, popadla ho zlost
a na nepřítomné obličeje studentů udělal velice káravý pohled a řekl jen: „Tak a dost!“
K již zmíněné svačině jsme dostali pečivo a jogurt,
u tohoto produktu však doufáme, že už v obchodech není,
protože jsme se shodli, že trojbarevný jogurt s želatinou označíme za karcinogenní
Co se týče dalšího programu, následovala vycházka zvaná kyti,
protože hned po prvním zabočení do louky jsme prošli kdejakou pavoučí sítí
První šel vždy pan učitel Ševčík, běhající v čele skupiny,
trhal nám jitrocele, jetele, ptačince a kdejaké květiny.
Zatímco my jsme rozdýchávali další názvy květin z hvězdnicovité čeledi,
paní Ferencová v kuchyni vařila o sto šest, protože na budget se nehledí!
V moment, kdy závěrečná poznávačka začala
a švarní jinoši se rozběhli pročesat louky
slečny zasedly ke stolům se seznamy a vázami plnými květin,
jejichž názvy tahaly z naprosté hloubky.
Nejedna dívčí líčka se zarděla, když chlapec nakráčel s kyticí
plné bodláků, bolševníků a kakostů smrdících.
Po noční obloze se proháněla prapodivná souhvězdí.
Dozvěděli jsme se, že vodnář v malém voze nejezdí
a když jsme uviděli delfína uhánějícího zachránit Andromedu,
nevydali jsme ani hlásku, na mou věru.
Když se nám v očích noční obloha leskla,
tak kdejaká osoba sebou na zem pleskla.
Omámení světlem a jasností hvězd
nechali jsme se příšerně splést,
že další ráno, zas a znovu
odjeli jsme s batohy zpátky domů.
Text: Rozálie Veselovská
Báseň: Štěpánka Koubová a Rozálie Veselovská, studentky 3. ročníku
Adaptační kurz prvního ročníku 2021
/v Fotogalerie/od Jiří ProcházkaJako prvňáčci, klesající pod tíhou velkých školních tašek. Tak jsme si připadali, když jsme se po slavnostním zahájení školního roku a krátké prohlídce školy vydali s krosnami na zádech na metro.
Největší úlevou dne by se dalo nazvat to, že jsme po dvou přestupech na vlaky mohli batohy naložit paní učitelce Kapsové do auta a osmikilometrovou cestu do cílové destinace absolvovat bez zátěže. Někteří stateční se však svých krosen vzdát nechtěli a tak je i přes neustálé stoupání donesli až do cíle – do domu v zaniklé obci Jelení v Krušných horách, který v minulosti patřil bohatému pekaři.
Další den čekalo mnohé z nás první setkání s eurytmií. Většina ohlasů byla více než pozitivní, díky, paní učitelko Forbaková. Eurytmie byla jedním ze tří bloků, na kterých jsme se v průběhu prvních dvou dnů střídali ve skupinách. Dalšími bloky byly práce pod dohledem pana učitele Horáka, kde jsme dělali vše od kydání hnoje po sekání dříví, práci nám zadával pan domácí Anbu původem z Indie, který nás také zasvětil do kouzla indické kuchyně, a různé teambuildingové a seznamovací hry s panem učitelem Černým.
Den před odjezdem jsme vyrazili na celodenní výlet sudetskou krajinou do torza pracovního tábora Rolava. Výletu předcházelo legendární balení svačin po večerce, na které nikdo z nás nezapomene.
Náš úplně poslední večer našeho úplně prvního výjezdu se nesl v duchu až rodinného posezení u táboráku. Společně i jednotlivě jsme shrnuli, co jsme prožili a co nás, jak na “adapťáku”, tak na našem novém kolektivu uchvátilo. Nechyběl ani zpěv s kytarou a poslední partičky Una.
Poslední den jsme strávili především balením a úklidem, rozptýlením nám pak byla procházka s paní domácí Alicí, koňmi a lamami, které jsme překřtili na Bezpohlavního Berta a Dominantního Damiana.
Na Hlavní nádraží jsme dorazili okolo deváté hodiny večerní a náš adaptační kurz jsme ukončili ještě závěrečným zpěvem písně Dum de dum pod rozsvícenými nádražními lampami.
Marmelád ze snídaně nám zbylo ještě tolik jako na tři další adaptační kurzy, a tak doufáme, že se příští výjezd uskuteční co nejdříve.
Za prváky
několik dobrovolných duší