Výjezd do Německa

Když jsem na začátku druhého ročníku psala článek o zeměměřickém kursu, zakončila jsem ho větou: „Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku.” A ono ejhle. Jsme na konci třetího ročníku a já vyťukávám do klávesnice všechny zážitky, které jsme načerpali za celou ročníkovou cestu, během níž jsme dorazili také do německého města Witten-Annen.

Společně s druhým ročníkem jsme na konci května naskákali do autobusů a vydali se na eurytmický festival Forum Eurythmie.

Desetihodinová cesta utekla jako voda a my jsme strávili nádherné čtyři dny obklopeni eurytmií, zajímavými workshopy a skvělým jídlem. Když nadešel den D našeho vystoupení, tak u mnohých z nás by se dala tréma krájet, jelikož jsme viděli uctivé množství profesionálních představení a zenový klid to v nás rozhodně nerozhostilo. Do toho se nám dostalo takové pocty, že jsme měli tu čest celý program uzavírat. Úkol to byl věru nelehký. A to také proto, že druháci vystupovali již o dva dny před námi se svými představeními Goethovou básní Čarodějův učeň, básní Duše od Olgy Scheinpflugové a skladbou Johannese Brahmse – Balada g-moll pod vedením Jaroslavy Úllové.  Sklidili mnoho ovací.

Nakonec jsme se vystoupení zhostili s opravdovou grácií. Na pódiu jsme si to všichni užili a byli jsme šťastní, že můžeme všem ukázat, na čem jsme celého půl roku pracovali. Jako první jsme se pochlubili slastmi a strastmi českého jazyka, prostřednictvím autorské básně Ondřeje Lopatky a Adély Kusákové “Čeština”. I když bylo publikum plné rozličných národností, první skupině se perfektně podařilo vtáhnout je do děje a rozesmát. Obzvláště, když autoři a moderátoři v jedné osobě představili divákům eurytmickou hlásku „Ř“. Německé publikum při každém „Ř“ v textu třepalo rukama nahoře. Když pak nastoupila druhá skupina s básní “The Stolen Child” od Williama Butlera Yeatse, diváci utichli a přenesli se s námi do dávného Irska a se zatajeným dechem sledovali víly odvádějící dítě do kouzelné krajiny. No a nakonec zazněl zlatý hřeb večera. Beethovenova klavírní sonáta č. 17  d-moll, Op. 31, č. 2 “Tempest”. Nechali jsme se nést hudbou, při které nás doprovázela na klavír paní učitelka Čechová, a užívali jsme si poslední chvilky na jevišti. Když pak dozněl poslední tón a stáli jsme udýchaní buď před zraky diváků, nebo za oponou, zaplavil nás bouřlivý potlesk. Lidé vstávali, hvízdali a my se rozpouštěli štěstím. Asi nemusím zmiňovat, že toto si uchováváme jako jeden z nejintenzivnějších zážitků života, ke kterému nás přivedla Barbora Forbaková, naše učitelka eurytmie.

V neděli se naše cesty s druháky rozpojily a my se vydali po vlastní ose do Kasselu. Zde jsme se krátkodobě zabydleli ve waldorfské škole a vyrazili k Herkulově památníku. Kochali jsme se velkolepostí celého komplexu, kaskádami, po kterých se valila voda a výhledem na park Wilhelmshöhe. Navštívili jsme i muzeum, ve kterém mimo jiné byla díla Rembrandta a Petra Paula Rubense, mistrů, jejichž kopie obrazů jsme malovali ve škole. Na druhý den, když jsme se konečně vykutáleli ze spacáků, čekala nás architektonická procházka městem. Opět jsme navštívili další muzeum, kostel, koukali jsme na kilometrovou tyč zabodnutou pod zem a další zajímavé objekty (vytvořené v rámci konceptuálního umění pro výstavu Documenta – výstavu současného moderního umění, která se koná v Kasselu každých pět let). Volné odpoledne pak patřilo našim vlastním průzkumům města, při kterých jsme získali nemálo úlovků, a to byla též cenná umělecká díla! Hodnotu pro nás měla velkou, byly to památky na zahraniční cestu. Někdo si odvážel starobylé náušnice, jiný combo, další kabelku a naši učitelé se těšili se setkání s mývalem v parku.

Další den jsme nechali Kassel za sebou a odjeli do malebného Výmaru. Ten nám nabídl obrovské parky s lučním kvítím, nádherné počasí, ale hlavně Goethův Gartenhaus, který oplýval tajuplnou náladou a krásnou zahradou. Proslídili jsme i jeho dům ve městě a zastavili se u několika dalších budov. Naše cesta pokračovala skrz secesní dům Friedricha Nietzscheho a zkrátka jsme nemohli vynechat další kostel či muzeum. Výmar vás prostě okouzlí, je velmi malebný, a těch kavárniček, stánků se zmrzlinou a zákoutí s řekou… Nadešel poslední den a náš výlet se pomalu chýlil ke konci. Avšak oba naše třídní popadla poslední vlna energie a vzali nás na výlet lodí a dvě vyhlídky v Česko-saském Švýcarsku. Tedy nám udělali jeden z nejpříjemnějších odjezdových dnů.

Sice jsme přijížděli polámaní z karimatek, většina z nás s kašlem a teplotou, ale opravdu šťastní a plní zážitků. Nic z toho by se neuskutečnilo bez pana učitele Gundlacha, paní učitelky Ferencové a pana učitele Jirouta, kteří nás všude doprovázeli a do výjezdu doslova vložili kus sebe. Děkujeme!

Rozálie Veselovská