Jak jsme se adaptovali na novou střední školu
zážitky prváků Waldorfského lycea v Praze
Naše nová třída prváků se sešla na adaptačním kurzu v Třebušíně, kde je čekalo množství seznamovacích her, žonglování a jiné pohybové aktivity, první krůčky eurytmické, hrátky s jazykem, výtvarná tvorba, výstup na vrchol Kalich, večerní rozloučení se sluncem a ranní vítání slunce, vaření, práce na zahradě, společné muzicírování a povídání u ohně a také spousta vlastních zážitků, o čemž vypovídá koláž z jejich vypravování a tvorby.
V rámci hrátek s jazykem se studenti věnovali hraní se slovy, které vycházelo z literárních ukázek. Hrátky s jazykem byly zaměřené na rychlou akci, vtip a nápady. Zde je variace na Jana Skácela:
„Jednou mi v noci spadla hvězda do dlaní.
Chtěl jsem ji vrátit zpět, ale vyhasla.
Ráno vrána zakrákala a došlo mi, že se mi to zdálo.
Přitom mi zůstalo trochu světla na ruce.“
Básničky utvořené ze zadaných slov:
POKLADNICE
Za výlohou jsou blond vlásky
Pozorují ruce lásky
Otvírají pokladnici
Tu ulepenou krabici
Za výlohou kornout žužu
Natahuje ručky, ptá se můžu?
Žužu kornouty obsahují
Auta, vláčky a boty.
***
Ostatní vidí jen ulepenou krabici
ale já, já v ní vidím svou pokladnici.
Schovávám v ní boty v barvě žužu,
To je sen všech správných mužů.
Srdce mi z nich praská,
Je to moje láska.
„Náš adaptační kurz se odehrával ve vesnici Třebušín. Byli jsme ubytováni na místním zámku. Ve spodní části byla kuchyň, jídelna a sály. Když jste chtěli jít do pokojů, museli jste vyjít dlouhé schody. To pro mě nebyla úplně procházka růžovým sadem. Hlavně po hodině eurytmie, kde jsme asi 5 minut jen skákali na polštářích chodidel a snažili se dopadat naráz a naprosto potichu. Moje lýtka v tu chvíli byla naprosto nepoužitelná. Pokoje měly krásné staré tapety a vysoké stropy. Moje oblíbené místo bylo asi v jídelně. Bavilo mě zkoumat tlusté zdi a podobně.“
„Sedávali jsme jako třída v horním patře v hale. Někteří seděli u piana a hráli, jiní u konferenčního stolku mastili karty. Byli mezi námi tací, co nedělali nic a jen si tak užívali přítomnosti celé třídy. Pár z nás i tančilo na tóny piana. Ať už se hrály karty, tančilo se nebo se jen tlachalo o blbostech, byli jsme spolu.“
„Další věc, která mě velmi bavila bylo zpívání u ohně, zpívali jsme známé písničky. Na ohni jsme opékali špekáčky, hermelíny a chleby. Mňam. V tom momentu jsem si uvědomila, jak dobře a vítaně se mezi tímto kolektivem cítím.“
„Táborák v zámecké zahradě. Takový nikdo z nás ještě nezažil. Vzduchem se line ten typický pach kouře, někdo sedí na lavičce, někdo na pařezu a pár lidí jen tak dřepí. Smějeme se, zpíváme a dojímáme nad tím, že tohle všechno co nevidět skončí. Jak je vůbec možné znát někoho takovou chvíli a zároveň tak dlouho? Možná je to jen kouzlo okamžiku, pokud ale ano, je to rozhodně jedno z nejhezčích kouzel v mém životě.“
„Hodiny akrobacie byly živé a zábavné, protahování probíhalo pestrou efektivní formou. Hráli jsme si na různá zvířátka a s tou podobou se pohybovali po zahradě. Po protažení nastala samotná akrobacie. Každý z nás si vyzkoušel, jaké to je o kousek se přiblížit k oblakům a každý z nás si vyzkoušel, jaké to je se dlaněmi dotýkat vlhké půdy a cítit její vůni. Myslím, že nám to šlo bravurně.“
„Ve svém životě mám velmi rád spontánní dění, které napovídá, že jsou si lidé blízcí a navzájem napojeni. Na našem adapťáku po pouhých třech dnech se odehrálo několik takových situací. Jednou z nich bylo koupání na Machčáku. Při hraní karet jsme vymýšleli tresty za prohru, což se stalo osudným spolužačce Róze, ale nakonec se z toho stal koupací výlet.“
„ Z adaptačního kurzu si odnáším vzpomínku na výšlap na Kalich, nejen z toho důvodu, že tam byl dechberoucí výhled při západu slunce, ale i díky tomu, že mám pocit, že nás to spojilo.“
„Když jsme vyšli nahoru, výhled byl opravdu impozantní. Nádherný západ slunce pomalu stékal z oblohy. A my jsme se fotili a také jsme si udělali první společnou třídní fotku. Jamal šel cestu s námi nahoru. Kdo že je Jamal? Náš nový třídní maskot.“
„Někdo na zámku ve skříňce našel plyšovou šílenou kouli, kterou jsme postupem času pojmenovali Jamal. Zeptali jsme se paní správcové, jestli si ho můžeme vzít. Řekla že ano, ale nejdřív jsme jí museli povléct postele ve dvou pokojích.“
„Vyrazili jsme před šestou hodinou ranní. Bála jsme se, že to nestihneme, slunce mělo vycházet za necelou půl hodinu a cestu na Kalich jsem si pamatovala jako dlouhou a úmornou. Oproti mému očekávání jsme postupovali rychle a moje nohy, bolavé ještě z předchozích sportů, dostávaly zabrat. Po asi dvaceti minutách v podstatě bez dechu jsme vyšli na vrchol a jen vyčkávali. Mraky už byly oranžové, ale slunce si dávalo načas. V ten moment jsme se cítila, že jsme na správném místě a se správnými lidmi. To, že si většina třídy dokázala říct. Že vstane o dvě hodiny dřív, obětuje svůj spánek a vyškrábe se na prudký kopec, aby viděla východ slunce, mě jistým způsobem dojalo, nebo nějak nadchlo. Seděla jsme s ostatními, skoro v úplném tichu a čekali jsme, až se slunce objeví nad obzorem.“
„Nejlepší vzpomínku na adapťák pro mě asi nebylo žádné místo nebo okamžik, ale byl to pocit. Pocit volnosti a v kolektivu, který jsem tou dobou znal pár dní, ale jako by to bylo pár let. Ten fakt, že jsem mohl jít za kýmkoli a bavit se s ním o čemkoli, to že se nemusím bát ani stydět říct něco nahlas, že nemusím přemýšlet, jak se chovat v určitých situacích, myslím, že všichni jsme tam mohli být sami sebou, a tak jsme se všichni mohli poznat.“
Jitka Ferencová a studenti 1. ročníku
Ekologické praktikum 2025
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováEkologické praktikum 2. ročníku
6. – 10. 10. 2025
Přišel nový školní rok a tradiční ekologické praktikum je zpět! Tentokrát jsme v pondělí 6. října posbírali nástroje a společně se vydali do nedalekého Milíčovského lesa.
Milíčovský les a jeho soustava rybníků jsou z hlediska biodiverzity velice cennou a dokonce i Evropsky významnou lokalitou. Nacházejí se zde druhy, které na území Prahy nikde jinde nežijí. Cílem naší práce tak je pomoct tuto rozmanitost udržet a chránit místa od agresivních druhů.
Došli jsme k Milíčovskému rybníku, kde jsme se setkali s Ing. Romem z Odboru ochrany životního prostředí MHMP. Pan Rom nás uvedl do fungování místa a vysvětlil jaké činnosti od nás krajina bude potřebovat. Prošli jsme se po části lesa, kde jsme se posléze během celého praktika pohybovali. Hned po konci výkladu jsme se pustili do práce. Rozdělili jsme se na menší skupinky, kterým pan učitel Ševčík vysvětlil konkrétní úkony. Tento den nás čekalo různých úkonů hned sedm. Pomohli jsme s udržováním plazí zídky u starého třešňového sadu, což se podařilo již během dopoledne dokončit, stejně jako vyčištění plážičky rybníku Homolka od náletových křovisek. Také jsme pomohli v místní vrbovně s ořezem vrb tzv. na hlavu.
Největším úkolem dne bylo vytvoření cesty na již roky plánovaném místě a zrušení nevyhovující pěšinky vedle – to obnášelo odstranění některých velkých křovisek nacházejících se v plánovaných místech a prosekání trnitého porostu pokrývajícího celou oblast. Tuto práci jsme dokončili hned další den posekáním cesty křovinořezem a srovnáním větších nerovností za pomocí motyk a lopat a nakonec i organizovaným prošlapáním. S cestou také souviselo ošetření stromové aleje, které v různých variacích probíhalo až do středy – vyčistili jsme zálivkové mísy, stromy natřeli ochranným nátěrem, opravili rozbité podpůrné plůtky a stromy k nim uvázali.
Největším úkolem celého praktika byla likvidace všudypřítomného zlatobýlu – invazního druhu rostliny agresivně vytlačujícího lokální druhy tvořící přirozenou diverzitu této krajiny – která nás provázela po celou dobu od pondělí do čtvrtka. Další důležitou činností pak bylo prosvětlování dubového lesa na březích Milíčovského rybníka likvidací náletových dřevin od třešní až k lipám. Pracovali jsme ve dvou oblastech lesa, dohromady tři dny. Nedílnou součástí práce v lese byl také úklid poházených odpadků a poté pomoc s naložením pořezaných dřevin na traktor, který se ve čtvrtek ráno postaral o jejich odvoz.
Posledním, rozhodně však neméně důležitým úkolem, bylo mapování a údržba ptačích budek po celém lese. Za něj můžeme vděčit vytrvalé trojici, která se mu věnovala po celé první tři dny i přes nečekaný útok sršní.
V původním plánu pana učitele Ševčíka bylo, že naše práce bude probíhat až do pátku, ale díky naší píli a rychlosti jsme skončili už ve čtvrtek krátce po poledni. Nyní nás čekalo už jen přenesení nástrojů do školy a v pátek procházka po místech, kde jsme pracovali.
Za to, že jsme nemuseli přinášet nástroje každý den ze školy můžeme vděčit jízdním policistkám, v jejichž stájích jsme je mohli uskladnit, tímto tedy děkujeme. Výměnou jsme jim alespoň pomohli zjistit, kdo vlastní rozbitou lavičku u jejich vrat.
Za druhý ročník fotografové Filip Truhlář a Štěpán Vlček
Botanicko-hudební výjezd 2025
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováVšechno to začalo druhý školní den, tedy v úterý druhého září dva tisíce dvacet pět, když jsme se místo ve školních lavicích na opatovském sídlišti setkali uprostřed sherwoodského lesa v zastrčené uličce hlavního nádraží za Luxorem. Po četných zpožděních a neohlášených objížďkách jsme konečně v mírném dešti stanuli na zastávce Velké Hamry a čekal nás asi čtyř kilometrový výstup do vesničky Zásada, ze které šlo krásně přehlédnout snad celé podhůří Jizerských hor. Ubytovali jsme se ve veliké budově bývalé školy teď už kompletně přestavěné na pension.
V následujících čtrnácti dnech měl být náš program následující; snídaně, biologická procházka po okolních loukách, 1. blok kreslení/zpěvu, oběd, 2. blok kreslení/zpěvu, večerní zpěv, večeře, večerní blok botaniky, volno, večerka. Při biologických procházkách s panem učitelem Ševčíkem jsme si ukazovali různé luční květiny a snažili si zapamatovat jejich názvy. Prvních pár dní pan učitel vždy nějakou květinu zvedl do výšky, aby ji všichni viděli a mohli hádat, co by to mohlo být, postupně jsme už nehádali, ale názvy květin věděli a nakonec byl skoro každý z nás schopen květinu určit, když ho pan učitel jmenovitě vyvolal. Na 1. blok jsme se rozdělili podle hlasů na sboru a půlka třídy šla s paní učitelkou Jirout a panem učitelem Vosáhlem zpívat do prostor herny, případně jídelny, nebo místnosti zvané “modlitebna” vybavené například řadami lavic, řečnickým pultem, nebo fotkami místních věřících. Druhá skupina kreslila herbář; Každý si na louce našel květinu a musel ji vyhrabat s co největším kořenem, stonkem, listy a květem, prostě v co nejideálnějším stavu. Pak si vzal A4 čtvrtku a snažil se ji na ni co nejvěrněji přenést, přičemž každý člověk musel nakreslit aspoň dvě.
Výsledný herbář je vystaven v chodbě v prvním patře naší školy. Po obědě a poledním klidu se skupiny vystřídali a následoval společný zpěv, abychom části Pendereckiho mše Missa brevis zkompletovali a slyšeli, jak Mozartovo Misericordias Domini zní se všemi hlasy a klavírem. Před spaním nám pan učitel Ševčík buď vyprávěl o významných biolozích, nebo jsme dělali společná zamyšlení a podobné aktivity, aby se naše znalost botaniky prohloubila ještě víc, protože v tomhle školním roce ji už mít nebudeme. Volný čas jsme trávili buď na pokojích, hráli ping-pong, nebo si povídali na chodbách.
V neděli, skoro přesně uprostřed výjezdu, jsme absolvovali celodenní výlet v okolních horách. Jedna skupina vedená panem učitelem Vosáhlem se vrátila po obědě a posílená zmrzlinou, na druhou skupinu v čele s panem učitelem Ševčíkem jsme ale museli čekat až do večeře. Dalším výletem, který jsme podnikli byl dobrovolný výstup na blízkou rozhlednu a pozorování východu Slunce, a pak samozřejmě také pozorování zatmění Měsíce od táboráku a písniček.
Poslední dny narůstal v penzionu stres, protože se blížilo i finální zkoušení z botaniky, které bylo pečlivě promyšlené dlouho dopředu. Asi uprostřed našeho výjezdu se na největší chodbě objevil seznam padesáti květin, které jsme na svých průzkumnických výpravách potkali asi nejvíckrát rozřazených do jednotlivých čeledí a naším úkolem bylo zapamatovat si u dané rostliny vždy rodové i druhové jméno a její čeleď a poslední den to přišlo. Program nebyl stejný jako obvykle, protože dopoledne byl společný zpěv a pak nastal asi čtyř hodinový blok, kdy jsme se rozdělili na holky a kluky, přičemž dámy zůstaly v penzionu s dodělávaly si věci, nebo třeba uklízely a pánové si od pana učitele Ševčíka vylosovali speciální zadání a vydali se na louky. Pro to, aby kluci uspěli u zkoušení musel každý uvázat kytici obsahující vždy deset rostlin z našeho seznamu podle svého individuálního zadání, ale dalším nesmírně důležitým faktorem byla estetika tohoto výtvoru. S hotovou kyticí pak kluk došel za panem učitelem a musel květiny které natrhal i správně pojmenovat a zařadit a když se tak stalo našel v prostorách penzionu holku, které chtěl květinu dát (mohli jsme se dohodnout i dopředu) a předal jí ji, což byla obecně dosti trapná situace. Že se někde tato slavnostní předávka koná jste poznali celkem snadno, protože chatou se rozezněly kroky s dupotem paních učitelek Peškové a Jirout, které s nachystanými foťáky utíkaly před hlavní vchod a vše nadšeně dokumentovaly. Když dívka obdržela kytici a podařilo se jí vymanit se ze světel blesků těch amatérských paparazzi, došla taky za panem učitelem Ševčíkem a všechny květiny musela taky pojmenovat a zařadit. Protože máme ve třídě víc holek než kluků, někdo dokonce natrhal kytice dvě, trhal i pan učitel a dokonce se našly i dívky, které si to chtěly vyzkoušet a natrhaly kytici pro své kamarádky. Poslední den proběhl poklidně, mírným stresem s balením, zevrubným úklidem a posledním zpěvem, po kterém jsme se dali na zpáteční cestu ověnčeni tím lučním kvítím, které si snad každá z nás chtěla nechat, protože všechny kytice vypadaly úžasně.
Františka Kubačáková
studetnka třetího ročníku
Dějepisný výjezd 2. ročníku
/v Fotogalerie/od Jana ProcházkováPondělí, 1.září, 8:45, eurytmický sál…a jsme oficiálně druháky. Někdo by mohl naříkat, že prázdniny skončily, ale nám tak úplně ne! Hned po učitelském zahájení školního roku a vyřízení nezbytných formalit, jsme totiž odjeli na dějepisný výjezd do kláštera v Teplé.
Náplní našich dnů byly prohlídky kláštera, bojovka po stopách zakladatele kláštera, blahoslaveného Hroznaty, práce s německým textem a práce s mědí. Večerní program se skládal z dějepisných přednášek a zpěvu. V úterý jsme vyrazili na výlet do Bečova nad Teplou, kde jsme zhlédli výstavu věnovanou Relikviáři sv. Maura. Náš pobyt v klášteře jsme zakončili ve středu večer táborákem.
Ve čtvrtek odpoledne jsme se vydali na cestu zpět a do Prahy jsme si kromě nových znalostí odváželi spoustu krásných zážitků a vlastnoručně vyrobené měděné mističky.
Za 2. ročník Rozárka Turoňová
Koncert 29.9.2025
/v Aktuality/od Jana ProcházkováVážení přátelé,
rádi bychom vás pozvali na koncert studentů 3. ročníku Waldorfského lycea v Praze, který se uskuteční
v pondělí 29. září 2025 od 19:30, a to tradičně v kostele U Salvátora (evangelická farnost, Salvátorská ulice 1, Praha 1).
V doprovodu orchestru absolventů zazní Mozartovo offertorium Misericordias Domini. Dále uslyšíte vybrané části z Missa brevis od Krzysztofa Pendereckého. Těšit se můžete také na Schützovo zhudebnění Herr, auf Dich traue ich (71. žalm) v podání školního souboru Collegium musica.
Společně se studenty se těšíme na viděnou.
Tsira Jirout, Filip Vosáhlo a Ondřej Ševčík
Pozvánka na panelovou diskusi
/v Aktuality/od Jana ProcházkováJak se nenechat ochromit úzkostí z ohrožení Země
Adaptační kurz 2025
/v Aktuality/od Jana ProcházkováJak jsme se adaptovali na novou střední školu
zážitky prváků Waldorfského lycea v Praze
Naše nová třída prváků se sešla na adaptačním kurzu v Třebušíně, kde je čekalo množství seznamovacích her, žonglování a jiné pohybové aktivity, první krůčky eurytmické, hrátky s jazykem, výtvarná tvorba, výstup na vrchol Kalich, večerní rozloučení se sluncem a ranní vítání slunce, vaření, práce na zahradě, společné muzicírování a povídání u ohně a také spousta vlastních zážitků, o čemž vypovídá koláž z jejich vypravování a tvorby.
V rámci hrátek s jazykem se studenti věnovali hraní se slovy, které vycházelo z literárních ukázek. Hrátky s jazykem byly zaměřené na rychlou akci, vtip a nápady. Zde je variace na Jana Skácela:
„Jednou mi v noci spadla hvězda do dlaní.
Chtěl jsem ji vrátit zpět, ale vyhasla.
Ráno vrána zakrákala a došlo mi, že se mi to zdálo.
Přitom mi zůstalo trochu světla na ruce.“
Básničky utvořené ze zadaných slov:
POKLADNICE
Za výlohou jsou blond vlásky
Pozorují ruce lásky
Otvírají pokladnici
Tu ulepenou krabici
Za výlohou kornout žužu
Natahuje ručky, ptá se můžu?
Žužu kornouty obsahují
Auta, vláčky a boty.
***
Ostatní vidí jen ulepenou krabici
ale já, já v ní vidím svou pokladnici.
Schovávám v ní boty v barvě žužu,
To je sen všech správných mužů.
Srdce mi z nich praská,
Je to moje láska.
„Náš adaptační kurz se odehrával ve vesnici Třebušín. Byli jsme ubytováni na místním zámku. Ve spodní části byla kuchyň, jídelna a sály. Když jste chtěli jít do pokojů, museli jste vyjít dlouhé schody. To pro mě nebyla úplně procházka růžovým sadem. Hlavně po hodině eurytmie, kde jsme asi 5 minut jen skákali na polštářích chodidel a snažili se dopadat naráz a naprosto potichu. Moje lýtka v tu chvíli byla naprosto nepoužitelná. Pokoje měly krásné staré tapety a vysoké stropy. Moje oblíbené místo bylo asi v jídelně. Bavilo mě zkoumat tlusté zdi a podobně.“
„Sedávali jsme jako třída v horním patře v hale. Někteří seděli u piana a hráli, jiní u konferenčního stolku mastili karty. Byli mezi námi tací, co nedělali nic a jen si tak užívali přítomnosti celé třídy. Pár z nás i tančilo na tóny piana. Ať už se hrály karty, tančilo se nebo se jen tlachalo o blbostech, byli jsme spolu.“
„Další věc, která mě velmi bavila bylo zpívání u ohně, zpívali jsme známé písničky. Na ohni jsme opékali špekáčky, hermelíny a chleby. Mňam. V tom momentu jsem si uvědomila, jak dobře a vítaně se mezi tímto kolektivem cítím.“
„Táborák v zámecké zahradě. Takový nikdo z nás ještě nezažil. Vzduchem se line ten typický pach kouře, někdo sedí na lavičce, někdo na pařezu a pár lidí jen tak dřepí. Smějeme se, zpíváme a dojímáme nad tím, že tohle všechno co nevidět skončí. Jak je vůbec možné znát někoho takovou chvíli a zároveň tak dlouho? Možná je to jen kouzlo okamžiku, pokud ale ano, je to rozhodně jedno z nejhezčích kouzel v mém životě.“
„Hodiny akrobacie byly živé a zábavné, protahování probíhalo pestrou efektivní formou. Hráli jsme si na různá zvířátka a s tou podobou se pohybovali po zahradě. Po protažení nastala samotná akrobacie. Každý z nás si vyzkoušel, jaké to je o kousek se přiblížit k oblakům a každý z nás si vyzkoušel, jaké to je se dlaněmi dotýkat vlhké půdy a cítit její vůni. Myslím, že nám to šlo bravurně.“
„Ve svém životě mám velmi rád spontánní dění, které napovídá, že jsou si lidé blízcí a navzájem napojeni. Na našem adapťáku po pouhých třech dnech se odehrálo několik takových situací. Jednou z nich bylo koupání na Machčáku. Při hraní karet jsme vymýšleli tresty za prohru, což se stalo osudným spolužačce Róze, ale nakonec se z toho stal koupací výlet.“
„ Z adaptačního kurzu si odnáším vzpomínku na výšlap na Kalich, nejen z toho důvodu, že tam byl dechberoucí výhled při západu slunce, ale i díky tomu, že mám pocit, že nás to spojilo.“
„Když jsme vyšli nahoru, výhled byl opravdu impozantní. Nádherný západ slunce pomalu stékal z oblohy. A my jsme se fotili a také jsme si udělali první společnou třídní fotku. Jamal šel cestu s námi nahoru. Kdo že je Jamal? Náš nový třídní maskot.“
„Někdo na zámku ve skříňce našel plyšovou šílenou kouli, kterou jsme postupem času pojmenovali Jamal. Zeptali jsme se paní správcové, jestli si ho můžeme vzít. Řekla že ano, ale nejdřív jsme jí museli povléct postele ve dvou pokojích.“
„Vyrazili jsme před šestou hodinou ranní. Bála jsme se, že to nestihneme, slunce mělo vycházet za necelou půl hodinu a cestu na Kalich jsem si pamatovala jako dlouhou a úmornou. Oproti mému očekávání jsme postupovali rychle a moje nohy, bolavé ještě z předchozích sportů, dostávaly zabrat. Po asi dvaceti minutách v podstatě bez dechu jsme vyšli na vrchol a jen vyčkávali. Mraky už byly oranžové, ale slunce si dávalo načas. V ten moment jsme se cítila, že jsme na správném místě a se správnými lidmi. To, že si většina třídy dokázala říct. Že vstane o dvě hodiny dřív, obětuje svůj spánek a vyškrábe se na prudký kopec, aby viděla východ slunce, mě jistým způsobem dojalo, nebo nějak nadchlo. Seděla jsme s ostatními, skoro v úplném tichu a čekali jsme, až se slunce objeví nad obzorem.“
„Nejlepší vzpomínku na adapťák pro mě asi nebylo žádné místo nebo okamžik, ale byl to pocit. Pocit volnosti a v kolektivu, který jsem tou dobou znal pár dní, ale jako by to bylo pár let. Ten fakt, že jsem mohl jít za kýmkoli a bavit se s ním o čemkoli, to že se nemusím bát ani stydět říct něco nahlas, že nemusím přemýšlet, jak se chovat v určitých situacích, myslím, že všichni jsme tam mohli být sami sebou, a tak jsme se všichni mohli poznat.“
Jitka Ferencová a studenti 1. ročníku