Ilustrativní obrázek příspěvku

Koncert 3. ročníku

V úterý 26.9.2023 proběhl koncert 3. ročníku a Collegia Musica v kostele Panny Marie Vítězné (U Pražského Jesulátka).

Jak jim to slušelo, si můžete prohlédnout ve fotogalerii, jak jim to znělo si můžete pustit zde.

 

Program

Jistebnický kancionál (cca 1420)              Otče náš

 

Johann Michael Haydn (1737 – 1806)      Tantum ergo v B-dur

 

Lothar Reubke (1934)                              K horám oči pozvedám (žalm 121)

Franz Liszt (1811 – 1886)                         Christus (S. 3)

(No. 7: Pater noster)

Benjamin Britten (1913 – 1976)                Hymn to St. Cecilia, Op. 27

I.Tranquillo e comodo; II. Vivace; III. Andante comodo

Josef Bohuslav Foerster (1859 – 1951)     Glagolská mše, Op. 123

Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus – Benedictus – Agnus

 

Anton Bruckner (1824 – 1896)                  Ecce sacerdos magnus (WAB 13)

 

  

vedení: Ondřej Ševčík, Filip Vosáhlo

na nastudování se podílely: Tsira Jirout, Libuše Jedličková

varhany: MgA. Martin Moudrý

Na Waldorfském lyceu v Praze je pravidelnou součástí výuky v 1. 2. a 3. ročníku také sborový zpěv.
I když se u některých studentů jedná o první sbírání zkušeností v této oblasti, vznikají v průběhu studia zajímavé hudební projekty, které jsou čas od času prezentovány na veřejných koncertních vystoupeních, zpravidla v evangelickém kostele U Salvátora.

Dnešní setkání v kostele Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka) je výjimečné hned v několika ohledech. Jedním z nich je prostor samotný, neboť koncerty se zde konají jen velmi ojediněle. Děkujeme tímto řádu bosých karmelitánů i správě kláštera za podporu.

Studenti 3. ročníku a vokální ansámbl Collegium Musica před vás předstupují s opravdu pestrým programem, jehož těžiště je v období romantismu s přesahem do hudby 20. století. Během druhého ročníku jsme se pustili do nesnadného projektu – nastudování Foersterovy Glagolské mše pro smíšený sbor a varhany Op. 123. Jedná se o málo známou a ojediněle prováděnou skladbu, která je zastíněna známějším zhudebněním tohoto staroslověnského ordinária od Leoše Janáčka. Při pravidelných zkouškách jsme postupně odkrývali půvab i náročnost jednotlivých pasáží. Na intenzivním sborovém  soustředění ve Vysokém nad Jizerou – Staré vsi (5. – 14. 9. 2023) jsme pak celou naši práci završili
a dnes před vás můžeme předstoupit s jejími plody. Do kontrastu k Foersterovu kontemplativnímu stylu jsme se rozhodli postavit antifonu Ecce sacerdos magnus v pojetí rakouského komponisty Antona Brucknera. Děkujeme za podporu MgA. Martinovi Moudrému, který se ujal varhanních partů,
i trombonistům ze ZUŠ Lounských a jejich učitelce, paní Libuši Jedličkové.

Dalo by se říci, že svorníkem hlavní části programu je sama patronka hudby a hudebníků, sv. Cecilie. Právě jejím jménem se totiž zaštítilo reformní hnutí, které ve 2. polovině 18. století usilovalo o obnovu církevní hudby na základě návratu ke gregoriánskému chorálu a čistému stylu G. P. Palestriny, jehož duchovní hudba byla považována za vzor. Právě z proudu cecilianismu vyvěrá nejen Foersterova mše, ale i Lisztovo druhé zhudebnění Otčenáše. Mezi tyto dvě skladby je pak vložen Brittenův Hymnus
ke sv. Cecilii
, který tuto římskou světici oslovuje bezprostředně.

 

„Svatá Cecilie, plamen tvůj ať žije v duších těch, kdo hudbu tvoří.
Svou inspirací prodchni jejich práci, oheň nesmrtelný ať v nich věčně hoří.“

(W. H. Auden)

 

                                                                                                          Příjemný posluchačský zážitek.

Ondřej Ševčík a Filip Vosáhlo

září 2023

Obsazení

Sbor studentů 3. ročníku

Soprán: Žofie Čechová, Viola Fialová, Barbora Jeřábková, Marie Kora Jílková, Josefína Poláková, Marie Votočková

Alt: Anežka Dbalá, Anežka Hornová, Josefa Houdková, Romana Chmelařová, Emma Kennedy, Barbora Mikovcová, Marina Nedělová, Johanka Nefe, Anežka Počtová, Lucie Řípová, Karolína Sztogrýnová, Anežka Šmahová

Tenor: Jakub Tiecoura Bagate, Jeroným Tändzin Janč, Vilém Kraemer, Maxmilián Krejcha, Marek Novák

Bas: Matěj Bejšák, Jakub Bíža, Šimon Hlavnička, Antonín Holas, Sebastian Kleinhampl, Vojtěch Mužík, Ondřej Počta, Kryštof Švejda, Štěpán Vaculík

 

Collegium Musica

Soprán: Amálie Daniela Krčmářová, Karolína Rezeková, Alena Špičková, Johana Svobodová, Linda Lopatková

Alt: Barbora Perglová, Anastázie Chaloupková, Amálie Pilátová, Anežka Počtová, Berenika Veselá

Tenor: Marek Novák, Matouš Mach, Filip Vosáhlo

Bas: Fabián Richter, Šimon Kuželka

Sólo: Amálie Daniela Krčmářová

 

Pozouny: Viktorie Kostlivá, Janek Stibůrek, Šimon Hlavnička

Varhany: MgA. Martin Moudrý

 

 

Otčenáš patří k ústředním křesťanským modlitbám a není tedy nijak překvapivé, že se nachází také v jednom z nejvýznamnějších hudebních rukopisů pozdního středověku, v Jistebnickém kancionálu. Ten shrnuje desítky liturgických zpěvů, duchovních a dalších písní z 2. poloviny 14. a počátku 15. století, včetně pravděpodobně nejznámějšího husitského nápěvu Ktož jsú boží bojovníci.

Johann Michael Haydn, mladší bratr slavnějšího Franze Josepha Haydna, působil většinu života v Salcburku jako kapelník arcibiskupského orchestru a také jako varhaník v klášterním kostele sv. Petra. Komponoval prakticky ve všech hudebních formách a za svůj život složil 43 symfonií a 12 koncertů. Mnohem významnější ale bylo jeho působení na poli hudby duchovní. Tak např. lipské hudební noviny Allgemeine Musikalische Zeitung v roce 1812 zmiňují, že: „Každý znalec hudebního umění a jeho literatury ví a již dlouho ví, že Michael Haydn jako církevní skladatel je jedním z prvních umělců v tomto oboru, z každé doby a každého národa.“ Kromě téměř padesátky mší v Haydnově bohaté rukopisné pozůstalosti figuruje řada drobnějších skladeb pro liturgické účely. K nim patří i Tantum ergo, část hymnu od sv. Tomáše Akvinského, kterou Haydn zhudebnil hned několikrát.

Duchovní službě zasvětil svůj život a dílo také Lothar Reubke, učitel hudby na waldorfské škole ve Stuttgartu-Kräherwaldu a od roku 1977 kněz Obce křesťanů v Berlíně
a Norimberku. Po desetiletí komponoval a také prováděl orchestraci skladeb pro nejrůznější příležitosti. Krásnou ukázkou jeho sevřené kompozice je zhudebnění 121. žalmu K horám oči pozvedám, ve kterém slyšíme náladu prosby, důvěry, ujištění i podpory na každém našem kroku.

Oratorium Christus je se svým bezmála tříhodinovým trváním nejrozsáhlejší duchovní skladbou Franze Liszta. Výjimečné dílo je výsledkem Lisztových úvah o úloze a slohu církevní hudby, který měl respektovat náboženskou myšlenku, ale strukturou a hudebními prostředky představovat moderní dílo své doby. Míšení stylů se Liszt neobával: využívá gregoriánský chorál, prostou pastorální melodii, majestátní hymnické sbory i orchestrální mezihry blízké svým charakterem symfonickým básním. Druhou a třetí část svého oratoria komponoval Liszt v prostorách kláštera Madonna del Rosario, kam se uchýlil z hektického prostředí Říma, aby nalezl klid pro svoji tvorbu. Ve vlhké cele, do které si nechal instalovat pianino, zhudebňoval od června 1863 až do října 1866 důležitá zastavení Kristova života.
V tomto období zhotovil také jedno ze svých nejniternějších zhudebnění Otčenáše (Pater Noster), v němž se střídají chorálové pasáže s výrazně rozšířenou harmonií, ale i prostými (avšak působivými) pohyby hlasů v oktávách.

Skladatel Benjamin Britten a básník Wystan Hugh Auden se poprvé setkali v létě 1935 při vzniku experimentálního filmu Coal Face o důlním průmyslu. Spoluprací na dalších filmech se jejich přátelství upevnilo a Britten si rychle získal pověst skladatele kreativní hudby pro politicky uvědomělé. Stal se také žádaným autorem pro levicové divadelní společnosti. Tvůrčí partnerství mezi Brittenem a Audenem se rychle rozvíjelo po profesní i osobní stránce. Britten, který sám sebe vnímal jako nevýrazného hudebníka, se nikdy zcela nezbavil pocitu méněcennosti ve srovnání s Audenovými vyjadřovacími a intelektuálními schopnostmi. Auden se naopak snažil ponouknout Brittena k tomu, aby uvolnil své city
a dokázal přijmout vlastní homosexualitu.

V roce 1939, zlákán příslibem hollywoodského filmu, následuje Britten Audena do Spojených států, kde jejich společná tvorba vrcholí kompozicí „sborové operety“ Paul Bunyan. Posledním tvůrčím výhonkem tohoto dueta se stal právě Hymnus ke svaté Cecilii, který představuje v Brittenově životě zlomový bod.

Britten si dlouho přál napsat skladbu věnovanou Cecilii, a to hned z několika důvodů. Zaprvé se narodil v den svaté Cecilie, zadruhé je svatá Cecilie patronkou hudby a konečně v Anglii existuje dlouhá tradice psaní ód a písní na svatou Cecilii. Audenův text však naznačuje hlubší paralely mezi životem římské mučednice a Brittenovou životní cestou, než pouhý den narození. S kompozicí Hymnu ke svaté Cecilii začal Britten v době, kdy společně se svým celoživotním partnerem, tenoristou Peterem Pearsem, čekali na povolení k návratu do Británie, kde je, jakožto odpírače vojenské služby, čekala velmi nejistá budoucnost. Skladatel v té době zároveň usiloval o určité vymanění se z Audenova stínu, což zmiňuje
i Pears: „Ben už byl na jiné cestě a nechtěl se nechat ovládat či dokonce šikanovat Wystanovým hudebním cítěním.“ Při celním odbavení byly ale zabaveny všechny Brittenovy rukopisy v obavě, že by mohly být nějakým druhem šifry. Britten tedy Hymnus ke svaté Cecilii přepsal na palubě lodi MS Axel Johnson a dokončil jej 2. dubna 1942.
Ve stejné době vznikla také známá Ceremony of Carols.

V první ze tří kontrastních částí nacházíme krásný obraz svaté Cecilie sedící v zahradě
u moře. Obraz čisté, panenské mučednice, jejíž hudba okouzluje smyslnou bohyni lásky Afroditu, přivádí anděly na zem a zmírňuje bolest hříšníků v pekle. Tento oddíl je složen
ve frygickém modu a tvoří jednotu s oslavnou částí „Blessed Cecilia“. Druhá část je scherzo s modifikovanou formou fugy. Obrací se k samotnému Brittenovi a stává se písní mimořádného, trochu otravného dítěte, které nechce vyrůst. Rozdělené soprány a tenory se hravě honí v dráždivém, neuchopitelném tanci, zatímco alty a basy, nudní, zodpovědní dospělí, drží vše pohromadě svou táhlou verzí melodie. Závěrečná, třetí část Hymnu vše spojuje v pozoruhodnou syntézu, v níž si Brittenova hudba a Audenův text konkurují svou odvážnou krásou. Hudba je neklidná, zkoumavá, hnaná vpřed neúnavným tepem klesající stupnice v basu. Hravý chlapec z druhé části se vrací, ale nyní je smutnější a plný lítosti, což předznamenává všechny ztracené, zlomené děti, které se objevují v Brittenových operách. Sólisté a sbor napodobují různé nástroje, ale každý z nich – housle, tympány, flétna i trubka – spojuje krásu v hudbě s bolestí a hříchem před závěrečným hrdinským sólem, v němž se tenor hrdě hlásí k utrpení jako k čestnému odznaku umělce: „Oh wear your tribulation like a rose“ („Své trápení nech jako rudou růži kvést.“).

Církevní tvorba Josefa Bohuslava Foerstera je osobitým a vrcholným projevem ceciliánské reformy, která v Českých zemích kulminovala na přelomu 19. a 20. století. V knize Co život dal, sbírce Foersterových esejí o umění, můžeme zaznamenat jeho vzpomínku související s utvářením jeho charakteristického kompozičního stylu. „Již za svých jinošských let jsem byl činně účasten na kostelním kůru. Jako dítě jsem zpíval alt, později, při mutaci hlasové, tloukl jsem bubny… Nastala doba reformy chrámové hudby… Světský sloh vplynul
v duchovní, pohltil jej. Nakonec nebylo již rozdílu. Avšak jako vždycky přihlásili se i zde
v rozhodné chvíli reformátoři, očišťovatelé. Můj dobrý otec byl v jejich čele… Po zralé úvaze sáhnuto do pokladu po dlouhou dobu zapomínaného, k církevním skladbám, jež vytvořila doba vokální polyfonie… Na místo oblíbených, ale chrámu nedůstojných skladeb nastoupila vokální díla mistrů šestnáctého století, housle a klarinety, lesní rohy a bubny vyměněny za zbožné varhany…

Uplynulo mnoho let… A tu jednoho dne vstoupím do kostela. Vidím chrám plný světel a u oltáře několik kněží. Nějaká slavnost. A s vysokého kůru se ozvou varhany, poté zazní zpěv, zazní housle a flétny, rozezpívají se rohy, zahřmí pozouny a v jásavém fortissimu vpadne
v ohromující zvukový příval jako bouře burácející rachot bubnů. Glorificamus Te! Oslavujeme Tebe, Hospodine! A já, syn reformátora církevní hudby, já, jenž jsem řídil po léta hudbu chrámovou a vyloučil z kůru všechny nástroje kromě varhan, poslouchám chvíli překvapen, poté uchvácen, stržen, dojat, nevýslovně dojat, a propukám v pláč… Nikoliv prostředky, materiál, nástroj, nýbrž duch skladby, její pokora a zbožnost rozhodují…“

Do zhudebnění textu mešního ordinária se Foerster pustil až ve zralém věku, a to celkem sedmkrát. Šest mší latinských doplňuje skladba v liturgické staroslověnštině, Glagolská mše op. 123 pro smíšený sbor a varhany, která vyšla v nakladatelství Kotrba v roce 1929 a byla vydána v souvislosti s tisíciletým výročím smrti českého patrona sv. Václava. V šestidílném, avšak málo provozovaném klenotu se zrcadlí všechny charakteristické rysy Foersterových církevních kompozic. Nad homofonním vedením hlasů jednoznačně převažuje volná, neimitační polyfonie, která je ale přehledná a maximálně úsporná, neboť je zřídka pracováno se všemi hlasy zároveň. I když autor nepředepisuje žádná vokální sóla, hlasy jsou často vedeny sólově po vzoru gregoriánského chorálu. Varhany neplní pouze doprovodnou funkci, ale sbor a varhany společně utvářejí skladbu. Jásavé plochy jsou ojedinělé, převažuje lyrismus a nálada meditace. Krásným příkladem výše zmíněného může být např. pojetí vtělení Syna, centrální části v Credu. Jan P. Šitkar v roce 1926 v časopise Cyril o tomto místě napsal: „Alt samotný zpívá za tichého původu varhan v c-moll o vtělení Syna Božího. Pouhý rozložený trojzvuk es dur, kde při slovech ‚iz Marije děvi‘ ozve se zvětšený kvintakord. Co v mnohých latinských mších je vyjádřeno při ‚Et incarnatus‘ velkým vynaložením harmonie, melodie, sól i sborů, takže se tato část pokládá za succus celé mešní skladby, zde je vyjádřeno nejvyšší prostotou, bohatou mlčením. Bezprostředně do doznívajícího c-moll vpadají vysoké hlasy malou nonou des na slova ‚raspět že za ny‘. Sluchový konflikt je způsoben obsahem textu – utrpení Kristovo. Rovněž při slově mučen je to naznačeno zvětšeným trojzvukem, v melodii bolestnou zmenšenou kvartou a průchodnými tóny v doprovodu.“ Snaha o maximální hudební umocnění textu ale může zejména v dlouhých částech (Gloria, Credo) vést k určitým interpretačním obtížím, neboť s sebou nese časté modulace, změny taktu i kontrastní plochy.

Tomáš Židek ve své disertační práci shrnuje Foersterův přínos české duchovní hudbě těmito slovy: „Josef Bohuslav Foerster je bezesporu dovršitelem české církevní tvorby ceciliánského směru, kde přísné liturgické formy obohacuje novým výrazem, mysticismem
a velmi působivou harmonií. Při srovnávání s církevní tvorbou jak dobových současníků, tak i pozdějších skladatelských generací, nutno poznamenat, že toto dílo nese výrazná specifika, dosud nikým nenapodobená ani nikým nepřekonaná. Z pohledu církevně estetických hledisek, mj. jasně formulovaných v mnoha dosud platných dokumentech, můžeme řadit Foerstrovy liturgické skladby vedle gregoriánského chorálu a staré vokální polyfonie k tomu nejvhodnějšímu, čím je možné hudebně slavit katolickou liturgii. Zároveň tato tvorba reprezentuje nejvyšší stupeň artificiální (umělecké) sakrální hudby vůbec
a proto, kvůli velké hudebně nevzdělané a nonartificiální hudbou (uměle a zbytečně) živené většině současných českých věřících (včetně kněží), může narazit její uvádění při liturgii
na velké nepochopení i odpor. Otázkou pak zůstává uplatnění této hudby v dnešní době.
Při vlastní liturgii, kde by zejména měla znít, je to problém nejen na straně věřící obce, ale také na straně interpretů – dnešní kostelní amatérské pěvecké síly na tento typ hudby rozhodně nestačí… Na koncertech převládá spíše tvorba klasickoromantického duchu – oblíbených kantátových figurálních mší apod.

Ačkoli je rakouský skladatel Anton Bruckner nejčastěji připomínán díky svým jedenácti symfoniím, vytvořil také řadu sborových skladeb a duchovních motet. Ecce sacerdos magnus komponoval v roce 1885 ke stému výročí založení linecké diecéze. K provedení monumentální skladby, ve které se ukazuje Brucknerův cit pro účinné zacházení s bohatou texturou a harmonií, však nakonec nedošlo, a premiéra se uskutečnila až v roce 1921, pětadvacet let po autorově smrti. Antifona byla určena jako procesní hudba pro vstup biskupa do katedrály. Bruckner rozepsal part pro 8 sborových hlasů, které doprovodil varhanami a trojicí pozounů. Ve skladbě se mísí tradiční aspekty duchovní hudby, jako je způsob vedení a chování hlasů, s bohatým harmonickým jazykem autora. Majestátní
a slavnostní úvod ústí do jednotlivých částí kompozice, které jsou reprezentovány polyfonním vícehlasem, homofonním vícehlasem i citací gregoriánského chorálu. Tyto heterogenní prvky jsou propojeny neustále se opakujícím, jásavým „Ideo jure jurando…“, vystavěným na střídání dur-mollové harmonie, plném zvuku sboru i doprovodných nástrojů.

 

 

Glagolská mše

Kyrie

Gospodi pomiluj. Hrste pomiluj.

Gloria

Slava vo višnih Bogu.

I na zemlji mir člověkom blagovoljenija.
Hvalimo Te. Blagoslovljájemo Te.
Klanjajemo Ti se. Slavoslovimo Te.
Hvali vozdajemo Tebě!! Velikije radi, slavi Tvojeje.
Gospodi Bože, cěsarju nebeski,
Bože Otče vsemogi.
Gospodi Sine jedinorodni Jsuse Hrste.
Gospodi Bože, Áganče Boži, Sine Otač.

Vzemljej grěhy mira, pomiluj nás.
Vzemljej grehi mira, primi moljénija naša.
Sedej o desnuju Otca, pomiluj nás,
Jako Ti jedin svet. Ti jedin Gospod.
Ti jedin višni Jsuse Hrste.
Sa Svetim Dúhom va slavě Boga Otca.
Amen.

Credo

Věruju v jedinago Boga.
Otca vsemogucago, tvorca nebu i zemlji,
vidimim vsěm i nevidimim.
I v jedinago Gospoda Jsusa Hrsta
Sina Božija jedinorodnago.
I Ot Otca rodzenago prědze vsěh věk.

Boha ot Boga, svět ot světa,
Boga istinna ot Boga istinnago.
Rodzena nestvorjena, jedinosucna Otcu.
Imže vsa biše.
Iže nas radi člověk. I našego radi spasenija snide s nebes.
I vaplti se od Dúha Sveta iz Marije Děvi
i vačlověči se.
Raspět že za ni, pri Pontijscem Pilátě,
mučen i pogreben bist.
I vaskrse v treti den po Pisaniju.
Vzide na nebo, sedit o desnuju Otca.
I paki imat pritisa slavoju sudit živim i mrtvim:
jegože cěsarstviju nebudet konca!
I v Dúha Svetágo, Gospoda i životvorecago:

Ot Otca i Sina ishodecago.

S Otcem že i Sinom kupno poklanjájema
i se slávima: iže glagolal jest proroki.

I jedinu, svetuju, katoličasku i apostolsku Crkov.
Ispovědaju jedino krščenije v otpuščenije grěhov.

I čáju vaskrsenija mrtvih i života buducago věka.

Amen.

Sanctus

Svet, svet, svet Gospod Bog Sabaot..
Plna sut nebesa i zemlja slávi tvojeje.
Osanna va višnih.

Benedictus
Blagoslovljen gredi va ime Gospodnje.
Osanna va višnih.

 Agnus

Áganče Boži vzemljej grěhi mira, pomiluj nás.

Áganče Boži vzemljej grěhi mira, pomiluj nás.

Áganče Boži vzemljej grěhi mira, daruj nám mir.