Kamenosochařský kurz
Skončily prázdniny… Teda vám skončily. My jsme se ještě s posledním nádechem babího léta vydali na desetidenní kamenosochařský kurz s lidmi, které jsme dva měsíce neviděli. Doznívající pocit letního nicnedělání zanikl v troubení rychlíku, který pro nás přijel na Hlavní nádraží do Prahy.
Po zdlouhavé tříhodinové cestě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Tišnově, kde se nacházela naše cílová destinace, klášter Porta Coeli. Tam nás ihned přivítal tamní správce kláštera Tomáš, který nás následně ubytoval v úchvatných pokojích s palandami.
Tady tedy začala naše desetidenní výzva – vytesat kouli z kamene. Na výběr jsme měli několik velkých, měkkých, těžkých, pískovcových, neuvěřitelně skvělých balvanů. Byli jsme rozděleni na tři skupiny, z čehož jedna pracovala na kameni a druhé dvě vykonávaly práci v okolí kláštera, či vařily jídlo pro ostatní.
Abychom dosáhli požadovaného výsledku, museli jsme si představit kouli v onom záhadném kusu kamene (a že to ze začátku vyžadovalo hodně představivosti).
S nasazenými brýlemi, obrněni pracovními rukavicemi, kladívkem a jinými nástroji jsme se pustili s chutí do náročné práce. Každým dnem se koule víc a víc kulatila, což vyžadovalo spoustu trpělivosti. Prach se mísil s krví a slzami, ale my přesto nepolevovali ve svém úsilí.
Mezitím jsme udělali obrovský kus práce i mimo náš sochařský koutek. Tomášovi jsme pomáhali s dlážděním, vyklízením sklepů, vyráběním schodů, pálením dřeva a sbíráním nakyslých jablek. To nám přinášelo spoustu potěšení. Vybraná skupinka nám pak z těchto jablek upekla vynikající štrůdly.
Téměř každý den probíhal stejným způsobem. Po snídani ukuchtěné jednou ze skupin byla dvouhodinová epocha dějepisu, kde jsme si povídali o Římské říši a mnišství, což zapadalo do klášterní atmosféry. Po výuce a dopolední svačině jsme se všichni vrhli do práce, která se střídala zároveň s jídelními pauzami až do večeře, po které následovalo dopisování sešitů, zpívání nebo táborák.
Jedinou výjimkou byla sobota a neděle, kdy nám naši úžasní učitelé dopřáli opravdový víkend. Zabývali jsme se tématem “Genius Loci”, což je v překladu Duch místa. Nejprve jsme si každý našel v širším okolí klášterního komplexu místo, jež se nám zdálo přívětivé a něčím nás přitahovalo, a pak jsme naopak vyhledali místo pro nás nezajímavé ba dokonce odpuzující. Jaká místa byste si ve svém okolí vybrali vy?
Po obědě byl Tomáš tak laskav, že nám pro naše účely otevřel nové zákoutí cisterciáckého kláštera. Toto místo na každého promlouvalo jiným způsobem. Mnohým se zdálo, že to tu bylo kouzelné a naplňující, jiní z toho měli spíše uvězněný pocit. Genius však mlčel (Genius loci znamená “duch místa”) .
Večer jsme dostali několikahodinový rozchod, jelikož do města přijeli komedianti a veteránská auta, která jsme mohli jít obhlédnout. Bohužel odjely dříve, než jsme tam stihli dojít.
Druhý den jsme šli na celodenní výlet do Lomnice u Tišnova, kde jsme se stavili na zcela originálním smaženém sýru s hranolkami. Na zpáteční cestě jsme se ale rozdělili na dvě skupiny, z čehož jedna jela kousek cesty vlakem a druhá šla pěšky.
Den jsme pak zakončili příjemným se navečeřením u táborového ohně.
V pondělí jsme však museli najet znovu na režim epocha, práce, tesání, práce, práce, práce, tesání, tesání.
Hola, hola, koule volá!! Toto heslo bychom bývali měli opakovat častěji, protože mnozí měli spíše mandarinku než kulatý objekt, o nějž jsme se snažili. Už nám mnoho času nezbývalo a dva dny jsme na kámen ani nešáhli.
Po několika hodinách jsme však získali zpět drive a pár z nás už dokonce začalo kouli brousit.
Ve čtvrtek vznikaly poslední dodělávky a vyrývání symbolů do kamene. S úspěchem jsme nakonec všichni kouli dokončili a kochali se pohledy na tato veledíla.
V pátek jsme se už museli rozloučit jak s vysokým Tomášem, tak s klášterem a tak i s korunatými jabloněmi a koulemi, jež nám odvezla stěhovací služba. (Ty pánové nevypadali moc odvařeně z toho, že přijeli stěhovat koule a mošt.)
Teď už léto definitivně skončilo i pro nás, zpěv ptáků utichl, květy rostlin se začaly zavírat. Teď nás čekal nový start, učení. Něco, co jsme si za ty dva měsíce odvykli dělat a zcela zapomněli na to, co to je. Škola ale do života patří, takže jsme se po bujaré zpáteční cestě vlakem rozešli domů plně natěšení na začátek výuky:)
AP, FR, SP
