Jako jisté završení epochy dějin umění se studenti druhého ročníku účastnili podzimního výjezdu do Vídně, oné bývalé metropole národů a epicentra slavných umělců a myslitelů. Magnetem výjezdu pro umělecky citlivé duše byla především dočasná výstava děl renesančního velikána Raffaela Santi. Jeho díla si studenti mohli porovnat s paralelní výstavou kreseb onoho „druhého Hieronyma Bosche“, nizozemského autora Pietera Bruegela staršího prošpikovanou alegoriemi ctností a neřestí lidstva. Barevná vznešenost Raffaelových madon tu stála bok po boku (nebo poschodí na poschodí Albertiny) suché kresby plné myšlenek a snah umělecky zachytit každodennost, mnohdy i bizarnost a monstróznost lidského údělu. Autory oddělovala od sebe jenom krátká doba, ale v jejich dílech bylo možno zahlédnout, že časy se mění rychle. Nebo se nezměnilo nic na době a jenom se změnil důraz a pohled umělců na ten samý svět? A není to to samé?

Ducha rakouského hlavního města jsme měli možnost zažít na komentované prohlídce historickými i moderními ulicemi Vídně. Ve vídeňské univerzitě jsme měli příležitost si uvědomit, jak velký nebo nevelký prostor dali velcí akademici minulosti ženám a ženské inspiraci, a jak žena vidí dnes pány profesory. Před vstupem do Justizpalast jsme prošli důkladnou bezpečnostní vstupní prohlídkou (asi předpokládali, že máme nějaké specifické waldorfské meče, sekyry a dynamity), aby nás napadlo, že kdyby byla centrální aula zatopená vodou, dalo by se tam dobře koupat. Zůstalo jenom u idey. Zdržení u vstupu však vynahradila neplánovaně objevená vyhlídka na Vídeň ze střechy budovy. Vidět Vídeň z nadhledu není samozřejmostí. Již v dálce se tyčil maják středověku, slavný Stephansdom. Ten si studenti mohli detailně prohlédnout a na základě pracovních listů porovnat s pražskou svatovítskou katedrálou, kterou jsme navštívili a pozorovali ještě během epochy dějin umění.

Jako vyvážení klasického umění jsme se zájemci navštívili architektonický manifest secesního hnutí – pavilon Secese – kde Gustav Klimt svérázným způsobem vizualizoval Beethoveenovou hudbu, a kde bylo možno zažít umění i na jeho současných cestách necestách. Jednoho pozdního večera se skupinka studentů vydala do téměř nočních ulic a nakonec dorazila i ke slavnému Hundertwasserhaus. Co kdyby takhle vypadala celá Vídeň, líbila by se nám? Každodennost a modernost Vídně jsme zakoušeli společně při častém putování veřejnou dopravou, a i individuálně pří rozchodech a samostatném stravování v ulicích města. Turci, kdysi hrozba před branami Vídně, nás teď zvali ochutnat něco z jejich mnoha rychlých občerstvení. Ubytování nám laskavě poskytla vídeňská i bratislavská waldorfská škola, za co jsme jim vděční.

Výjezd však nebyl jenom o Vídni, jelikož v jeho úvodu stála návštěva nedaleké Bratislavy a s ním spojená atmosférická projížďka večerním, podzimem nasvíceným, dušičkově opuštěným historickým centrem. Mohli jsme si tak zažít dva historicky oddělené světy. I když je od sebe dělí jenom desítky kilometrů, oba byly od sebe osudově oddělené jak za komunismu železnou oponou, tak již za časů Římské říše slavným limes romanus. Svět tzv. barbarů a svět Římanů. Svět komunizmu a tzv. svobodný svět. Z bratislavského hradu jsme tak mohli zahlédnout pomyslnou Římskou říši, přičemž upomínkou na její tábory a legie byly v dálce se tyčící a do tmy rudě blikající rakouské větrné elektrárny. A mezi nimi Dunaj, ono mohutné, v předindustriální minulosti možná i modré bratrské pouto, protékající oběma sesterskými městy – Vídní i Bratislavou. Připomínka, že větší část své historie mají města přece jenom společnou.

A nejenom to. Pokud na začátku výjezdu stála Bratislava, na jeho konci to byla návštěva Carnuntum, městečka přesně na hranici světů, ve kterém se experimentální archeologové pokusili architektonicky vzkřísit minulost. Na dušičkový večer jsme se tak ocitli v srdci někdejšího legionářského tábora, kde římští vojáci uctívali tajemného Mithru. Na mystérium však nezůstal (a ani nenastal) čas, jelikož všechnu naší pozornost uchvátily místní římské lázně, které jsme si na chvíli uzurpovali pro sebe (za což se omlouváme místním turistům).

Během pár dnů a v relativně krátké době „vídeňského“ výjezdu se nám tak naskytla bohatá podívaná a široká paleta zážitků. Pro každého bylo vrcholem výjezdu něco jiného. Ale ať již to byl Raffael nebo kebab, každý si mohl alespoň trochu najít k vychutnání to své a zakusit, proč umělci a velké osobnosti minulosti toto město a jeho duši milovali.

Vídeň si pravděpodobně také zamilovala nás, jelikož nás nechtěla pustit domů. Omráčení a dezorientování jejím vábením jsme netrefili správnou stanici a tak nám ujel autobus. Svůdná Vídeň, příště si na Tebe dáme větší pozor!

Za výjezdníky sepsal Peter Úll