Fotogalerie

Nastalo září a s tím přišel i školní rok. Naše třída tímto okamžikem zahájila maturitní ročník. Sešli jsme se ve škole, kde jsme se podívali na učitelské zahájení školy podané skrze eurytmii a vyslechli si neobyčejný příběh o čápech od pana učitele Gundlacha. Ve třídě jsme poté vyřídili všechny úřednosti a už jsme byli na cestě na Hlavní nádraží. Čekal nás týden u řeky Sázavy v kempu u Bořka, kde mělo dojít k „nástřelu“ našeho divadelního představení. Nikdo ovšem přesně nevěděl, co očekávat.

Do města Senohraby jsme přijeli kolem dvanácté hodiny s doprovodem našeho třídního učitele, ale to ještě neznamenalo, že jsme byli na místě. Svižným krokem jsme se vydali do lesů a k vodám. Minuli jsme zahrady s pejskaři, sady, brody, říční restauraci, zříceninu, až jsme se dostali k Bořkovi, kde už na nás čekala paní Ferencová. Stačili jsme se akorát zorientovat v okolí a zabydlet se, když byl pro nás připraven oběd. „Za chleba dar“ jsme si mohli pochutnat na ovocných knedlících.

Po poledním klidu nastal první blok programu. Společnými hlasy jsme přečetli knihu „Valérie a týden divů“. Tím to celé začalo.

Každý den měl stejné schéma, až na pár výjimek. Denní harmonogram vypadal následovně:

8:30 – snídaně
10:00 – divadlo
12:30 – oběd
14:00 – divadlo
18:30 – večeře
19:30 – divadlo
23:00 – večerka

První dva dny jsme ve své podstatě jenom četli a utvářeli si představy o různých rolích a možnostech naší třídy. Každá role tak získala několikanásobné obsazení. Ve středu jsme si ve skupinách podle rolí rozdělili scény a jednotlivé úseky knihy. Bylo potřeba postupně vyfiltrovat celý text tak, abychom zkrátili délku trvání divadla. S paní učitelkou Ferencovou jsme tedy tvořili nový scénář. Ještě je nutno zmínit, že důležitou složkou našeho úsilí byl scénograf pan Honza Polívka, jež přinášel nové a inovativní nápady. Zbytek dne jsme měli volno a bylo čistě na našem uvážení, jak ho strávíme. Nemálo lidí se vydalo k restauraci Baštírně, u které byl příjemný vstup do nepříjemně studené vody. Pod slunečními paprsky bylo ovšem osvěžení v řece více než vítaným faktorem. Ten, kdo nešel na toto kouzelné místo, zůstal v kempu a slunil se na trávě, hrál na nástroje, šel navštívit zříceninu, nebo se oddával relaxaci a jiným činnostem. Komu bylo smutno bez pohybu, trávil dlouhé chvíle „brazilkou“ (kopání míčem, který se nesmí dotknout země), nebo si zahrál frisbee. Po večeři jsme měli stále volno, ale nedlouho poté se začal připravovat oheň. „Táborácké“ posezení s kytarou a zpěvem u šlehajících plamínků pomohlo k zakončení tohoto dlouhého dne. Další den jsme si naposledy přečetli celý už opravený scénář a začali jsme pracovat prakticky. Neprozradíme ovšem jak. Přijďte se na nás v prosinci podívat! Bude to bomba:)) Spolu se zkoušením divadla v pohybu se také pracovalo na hudebním doprovodu. Pod tíhou slunce se s upocenými tvářemi těžko pracovalo, ale naštěstí nám nedaleko stojící stromy poskytly stín. Tam jsme se uchýlili a znovu si po přesně rozdaných rolích přečetli celý scénář. Odpolední program zahrnovalo nacvičování jednotlivých scén a psaní epilogu. Po večeři jsme si všechny scény navzájem ukázali a sdělili si zpětnou vazbu. Pak jsme se pomalu odebrali na kutě k poslednímu spánku pod tamní střechou.

Nastal pátek, poslední den. Do půl deváté, tedy do snídaně, měl každý sbalené své věci. Po jídle jsme vyrazili k Baštírně, kde nás čekal poslední divadelní blok. Byla zde žena našeho scénografa Honzy, která nás navštívila už ve středu. Pozastavili jsme se nad každou scénou a paní Polívková nám dala podněty k vylepšení a k uvěřitelnějšímu dojmu. Kdo se neúčastnil, ten pomáhal paní učitelce Ferencové rozdělit celý děj na pět dějství. V půl dvanácté jsme odešli a vrátili se zpět na ubytování, kde jsme si dali poslední oběd a poté zamířili na nádraží v Senohrabech. Opět jsme minuli: zříceninu, říční restauraci, brody, sady a zahrady s pejskaři, až jsme se dostali na kopec, kde jezdí vlaky.

Z „osobáčku“ jsme zamávali paní učitelce a mířili jsme si to do našeho hlavního města.

Amálie Pilátová, 4. ročník