Když jsem si jako deváťačka vybírala střední školu, často jsem končila na stránkách Waldorfského lycea a projížděla veškeré články a fotografie jim náležející. Ani ve snu mě nenapadlo, že za rok a půl budu na ten samý web psát o zeměměřickém kurzu, který jsem nedávno absolvovala se svojí třídou.
Kdybych těch deset dní chtěla nějak stručně shrnout, řeknu, že to bylo vážně super! Avšak tahle informace by vám nejspíš moc neřekla. Tudíž mi dovolte vás vzít na malou prohlídku naším zeměměřickým kurzem.
Když jsme se konečně dopotáceli s velkými batohy do naší cílové destinace, statku Palčice, ubytovali jsme se a spěchali na naší první společnou přednášku o měření. Poprvé jsme stanuli tváří v tvář teodolitu, se kterým se později spousta z nás dost zapotila. Vzápětí jsme byli rozděleni do skupinek po třech či po čtyřech a dozvěděli se, kdo bude šéfem skupiny.
Do teď nevím, jestli to byla výhoda či nevýhoda stát se vedoucím, ale výzva to rozhodně byla. Každé skupince byla přidělena krabice s nástroji, zápisník na naměřené hodnoty, teodolit a výtyčky. Ještě před večeří jsme se rozmístili venku a poprvé zkoušeli s teodolitem zaměřit nějaké body. Nálada při večeři byla všelijaká, protože dojmů bylo opravdu hodně, ale všichni jsme byli zvědaví, jak to bude probíhat druhý den.
Hned ráno jsme popadli potřebné vybavení a rozutekli se po vesnici do všech stran. Každý jsme dostali své území, které mělo určitá specifika a ne vždycky byla úplně příznivá, takže jsme se museli naučit s nimi pracovat. Naštěstí nás tam obcházeli tři asistenti a pan učitel Jirout, kteří byli vlídní i po stopadesátém přeměřování jednoho bodu. Dopoledne nebo večer jsme měli možnost zpracovat naměřené hodnoty tak, abychom je mohli zapsat do improvizované mapy. A takhle to probíhalo po dobu několika dní, které byly plné ranních přednášek, jídla a měření.
Jeden den z kurzu byl obětován výletu na horu Velký Blaník, což jsme velice uvítali, protože jsme si od všeho toho vyměřování potřebovali odpočinout. Někomu se může zdát sadistické brát jako odpočinek výšlap do kopce, ale nakonec to byla ta nejlepší forma relaxace, jakou jsme si mohli přát. Na vrchol jsme se nakonec doškrábali všichni a ten, kdo měl ještě sílu, mohl vylézt na rozhlednu. Je nutné říct, že celý pobyt, až na předposlední den, nám hrálo počasí do karet a my si mohli užívat azurového nebe a pálícího slunce, kterého bylo někdy až příliš. Jeden večer se nám všem podařilo sejít se u táboráku a zpívat písničky až do noci, dokud se nám nezačaly zavírat oči. Všichni na ten večer máme moc hezké vzpomínky.
Jak dny plynuly, zaplňovala se dosud nenaměřená místa na mapě a ti rychlejší začali přecházet na podrobné měření, které se záhy ukázalo jako mnohem těžší, než cokoliv před tím. Měli jsme velké štěstí na lidi z vesnice, protože byli vstřícní a nechali nás pracovat na jejich zahradách a dvorcích. Až na menší výjimku, kdy tamnímu včelaři ruply nervy a jednu skupinu div nehnal přes celou vesnici. Ale jinak si nemůžeme stěžovat. Pomalu ale jistě jsme doměřovali i ty nejmenší detaily a pod rukama nám začala vznikat opravdová mapa. Byl to hezký pocit, když z těch doposud němých čísel začalo růst něco, co dávalo smysl.
Předposlední den, tedy ten finálový, jsme strávili z největší části skloněni nad mapou s tužkami a pravítky v ruce. Budete se asi divit, ale i v tuto chvíli, kdy se zdá, že je všechno v naprostém pořádku a téměř hotové, jsme ještě museli vybíhat s teodolity do terénu a přeměřovat údaje z úplných začátků. Není to příjemný pocit, když zjistíte, že musíte předělat práci, na které jste dělali přinejmenším dva dny.
Rozhodně nechci zapomenout na neustálý catering, jímž nás zahrnovala naše paní učitelka Ferencová. Obdiv je na místě, protože se pustila do vaření všemožných typů jídla a ani vegetariáni nestrádali. Když přijdete do kuchyně v deset večer a je tam připravená pozdní večeře, tak to už je fakt něco! Snažila jsem se tyto služby navrhnout i u nás doma, ale z nějakého důvodu to neprošlo.
Nebudu lhát, poslední noc se protáhla až do čtvrt na čtyři ráno a během ní zmizelo i velké množství zeleného čaje. Ono se to nezdá, ale při vybarvování velké mapy, která bude zdobit vaši třídu po dobu dalších tří let, si dáte hodně záležet.
Když jsme se toho samého rána uzívaní doplazili k výsledku naší práce, konečně jsme cítili, že to všemožné přeměřování k něčemu bylo. Mapa se nám fakt povedla. No a potom už nezbývalo nic jiného, než si zabalit, nacpat do sebe poslední jídlo, pro něž se nenašlo využití a zamávat Palčicím. Plni nových zážitků a vzpomínek jsme se vydali do Čechtic na autobus, který nás odvezl na nádraží Praha–Roztyly.
Celé jsme si to užili jak to jen šlo a děkujeme našim oběma třídním, díky kterým se kurz uskutečnil a kteří nám byli celou dobu k dispozici.
Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku. Ale tak, třeba už odejde…
Text: Rozálie Veselovská, studentka druhého ročníku
Zeměměřický kurz 2020
/v Fotogalerie/od Jiří ProcházkaKdyž jsem si jako deváťačka vybírala střední školu, často jsem končila na stránkách Waldorfského lycea a projížděla veškeré články a fotografie jim náležející. Ani ve snu mě nenapadlo, že za rok a půl budu na ten samý web psát o zeměměřickém kurzu, který jsem nedávno absolvovala se svojí třídou.
Kdybych těch deset dní chtěla nějak stručně shrnout, řeknu, že to bylo vážně super! Avšak tahle informace by vám nejspíš moc neřekla. Tudíž mi dovolte vás vzít na malou prohlídku naším zeměměřickým kurzem.
Když jsme se konečně dopotáceli s velkými batohy do naší cílové destinace, statku Palčice, ubytovali jsme se a spěchali na naší první společnou přednášku o měření. Poprvé jsme stanuli tváří v tvář teodolitu, se kterým se později spousta z nás dost zapotila. Vzápětí jsme byli rozděleni do skupinek po třech či po čtyřech a dozvěděli se, kdo bude šéfem skupiny.
Do teď nevím, jestli to byla výhoda či nevýhoda stát se vedoucím, ale výzva to rozhodně byla. Každé skupince byla přidělena krabice s nástroji, zápisník na naměřené hodnoty, teodolit a výtyčky. Ještě před večeří jsme se rozmístili venku a poprvé zkoušeli s teodolitem zaměřit nějaké body. Nálada při večeři byla všelijaká, protože dojmů bylo opravdu hodně, ale všichni jsme byli zvědaví, jak to bude probíhat druhý den.
Hned ráno jsme popadli potřebné vybavení a rozutekli se po vesnici do všech stran. Každý jsme dostali své území, které mělo určitá specifika a ne vždycky byla úplně příznivá, takže jsme se museli naučit s nimi pracovat. Naštěstí nás tam obcházeli tři asistenti a pan učitel Jirout, kteří byli vlídní i po stopadesátém přeměřování jednoho bodu. Dopoledne nebo večer jsme měli možnost zpracovat naměřené hodnoty tak, abychom je mohli zapsat do improvizované mapy. A takhle to probíhalo po dobu několika dní, které byly plné ranních přednášek, jídla a měření.
Jeden den z kurzu byl obětován výletu na horu Velký Blaník, což jsme velice uvítali, protože jsme si od všeho toho vyměřování potřebovali odpočinout. Někomu se může zdát sadistické brát jako odpočinek výšlap do kopce, ale nakonec to byla ta nejlepší forma relaxace, jakou jsme si mohli přát. Na vrchol jsme se nakonec doškrábali všichni a ten, kdo měl ještě sílu, mohl vylézt na rozhlednu. Je nutné říct, že celý pobyt, až na předposlední den, nám hrálo počasí do karet a my si mohli užívat azurového nebe a pálícího slunce, kterého bylo někdy až příliš. Jeden večer se nám všem podařilo sejít se u táboráku a zpívat písničky až do noci, dokud se nám nezačaly zavírat oči. Všichni na ten večer máme moc hezké vzpomínky.
Jak dny plynuly, zaplňovala se dosud nenaměřená místa na mapě a ti rychlejší začali přecházet na podrobné měření, které se záhy ukázalo jako mnohem těžší, než cokoliv před tím. Měli jsme velké štěstí na lidi z vesnice, protože byli vstřícní a nechali nás pracovat na jejich zahradách a dvorcích. Až na menší výjimku, kdy tamnímu včelaři ruply nervy a jednu skupinu div nehnal přes celou vesnici. Ale jinak si nemůžeme stěžovat. Pomalu ale jistě jsme doměřovali i ty nejmenší detaily a pod rukama nám začala vznikat opravdová mapa. Byl to hezký pocit, když z těch doposud němých čísel začalo růst něco, co dávalo smysl.
Předposlední den, tedy ten finálový, jsme strávili z největší části skloněni nad mapou s tužkami a pravítky v ruce. Budete se asi divit, ale i v tuto chvíli, kdy se zdá, že je všechno v naprostém pořádku a téměř hotové, jsme ještě museli vybíhat s teodolity do terénu a přeměřovat údaje z úplných začátků. Není to příjemný pocit, když zjistíte, že musíte předělat práci, na které jste dělali přinejmenším dva dny.
Rozhodně nechci zapomenout na neustálý catering, jímž nás zahrnovala naše paní učitelka Ferencová. Obdiv je na místě, protože se pustila do vaření všemožných typů jídla a ani vegetariáni nestrádali. Když přijdete do kuchyně v deset večer a je tam připravená pozdní večeře, tak to už je fakt něco! Snažila jsem se tyto služby navrhnout i u nás doma, ale z nějakého důvodu to neprošlo.
Nebudu lhát, poslední noc se protáhla až do čtvrt na čtyři ráno a během ní zmizelo i velké množství zeleného čaje. Ono se to nezdá, ale při vybarvování velké mapy, která bude zdobit vaši třídu po dobu dalších tří let, si dáte hodně záležet.
Když jsme se toho samého rána uzívaní doplazili k výsledku naší práce, konečně jsme cítili, že to všemožné přeměřování k něčemu bylo. Mapa se nám fakt povedla. No a potom už nezbývalo nic jiného, než si zabalit, nacpat do sebe poslední jídlo, pro něž se nenašlo využití a zamávat Palčicím. Plni nových zážitků a vzpomínek jsme se vydali do Čechtic na autobus, který nás odvezl na nádraží Praha–Roztyly.
Celé jsme si to užili jak to jen šlo a děkujeme našim oběma třídním, díky kterým se kurz uskutečnil a kteří nám byli celou dobu k dispozici.
Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku. Ale tak, třeba už odejde…
Text: Rozálie Veselovská, studentka druhého ročníku
Stanoviska k opatření MZ o nošení roušek ve školách
/v Aktuality/od Ivan SmolkaZavádění roušek do škol a opětovné tendence k uzavření škol a distanční výuce nás velmi trápí. A vzbuzuje otázky, zda má vzdělanost ještě nějakou hodnotu. Po té ráně, kterou naši žáci a studenti dostali na jaře, v tom hodláme pokračovat? Umíme dohlédnout důsledky?
V rouškách se nedá vzdělávat a vzdělávat se. Distanční výuka také není řešením, při ní se děti v podstatě nic nového nenaučí, dá se jen opakovat a procvičovat. Stačí si teď v září provést analýzu, jaké jsou znalosti a dovednosti žáků po jarním výpadku.
Přikládáme Vám dopis ředitele Waldorfského lycea rodičům a studentům, a také otevřený dopis Asociace waldorfských škol ČR vládě.
S nadějí, že rozum přeci jen zvítězí,
Ivan Smolka, ředitel školy
Odkazy:
Ukovala jsem si keltský nůž, spolužačka zase vařila pivo, vypráví studentka školy, kde se učí pracovat hlavou i rukama
/v Články a reportáže/od Jiří ProcházkaMagazín Rodiče vítáni, 4. srpna 2020: Ukovala jsem si keltský nůž, spolužačka zase vařila pivo, vypráví studentka školy, kde se učí pracovat hlavou i rukama – rozhovor Jitky Polanské s Anežkou Hřebeckou.
Dostupné online na eduzin.cz
Zahájení školního roku 2020/21
/v Oznámení/od Ivan SmolkaSpolečné zahájení školního roku proběhne v úterý 1. září ve vestibulu školy v 8.30.
Těšíme se na vás a přejeme úspěšný školní rok!
Přijímací zkoušky 2020
/v Aktuality/od Jana ProcházkováMilí zájemci o studium,
dovolujeme si Vám oznámit, že školní část přijímacího řízení – pohovor – proběhne ve dnech 3.-5.6.2020. Přesný rozpis termínů a časů jste dostali poštou a mailem. V případě nejasností můžete zavolat.
Písemné státní testy (JPZ) z českého jazyka a matematiky budou v pondělí 8. června 2020. (omlouvám se těm, kteří dostali pozvánku s překlepem – testy se skutečně píší v pondělí 8.6.2020)
Na přijímací pohovor je nutné přinést čestné prohlášení, podepsané zákonným zástupcem!
Věnujte prosím také pozornost Pravidlům pro uchazeče při konání přijímacích zkoušek:
rozpisu.
Nový školní časopis Digestoř
/v Aktuality/od Jiří ProcházkaMilí přátelé školy,
rádi bychom s Vámi sdíleli výsledek projektu, na kterém v posledních týdnech v rámci své distanční výuky pracovali studenti 2. ročníku. Ti se zabývali tvorbou vlastního studentského časopisu, který dostal originální název – Digestoř. Na rozdíl od běžné kuchyňské digestoře vám však prý tento časopis nejen odsaje vše špatné, ale nabídne vám také mnoho dobrého – můžete v něm nalézt články o aktuálním dění z mnoha různých úhlů pohledu, doprovázené texty z oblasti historie, přírody či vědy. Nechybí ani kulturní rubrika či sekce zábavy s kvízy a komiksem. A co je důležité, časopis je ode dneška dostupný ve své online verzi, většinu textů si tedy můžete přečíst i z domova.
V příštím týdnu vyjde i první tištěné číslo časopisu, které bude k dostání za dobrovolný příspěvek v kanceláři školy či u studentů 2. ročníku, popřípadě ve formě PDF na webových stránkách.
Doufáme, že Vás nahlédnutí do útrob nového časopisu potěší, že si při čtení odpočinete, necháte se inspirovat nebo se třeba dozvíte i něco nového.
Přejeme krásné dny a dostatek času nejen na čtení!
Za členy redakce
Matouš Černý a Jiří Procházka
pedagogičtí průvodci projektem
webové stránky: digestor.wlyceum.cz
e-mail časopisu: